Zpověď nováčka: První den na place, který neexistuje

20. 1. 2019

Autor: Iva Strouhalová

27 schodů dělí spodní patro Baru, který neexistuje od toho horního. A každý je vysoký přesně 18 centimetrů. Když tyhle schody vyjdete za večer stokrát, můžete se poplácat po rameni, nasadit si náhradní nohy a hrdě prohlásit, že jste překonali 2.700 schodů a nastoupali 486 metrů. Proč byste se takhle sebetrýznili? Třeba protože vám připadalo jako super nápad tu pracovat! Poznat bar, na kterém jste proseděli spoustu večerů, z druhé strany, a být součástí nejlepšího barového týmu široko daleko. Tak přesně tenhle nápad jsem měla i já. A teď jsem tady a zdolávám ty schody znova a znova. Nováček v Baru, který neexistuje.

I když se můžu chvástat smlouvou, ve které stojí „Pracovní pozice: Barman“, barmanem ve skutečnosti ještě dlouho nebudu. „Kámo, za bar budeš moct třeba tak za dva roky, možná za rok a půl, když budeš šikovná,“ dozvídám se později od čerstvé barmanky Aizy, které cesta k míchání koktejlů trvala právě dva roky. Předtím si musela – stejně jako všichni, kteří dnes rozehrávají představení „na stagi“, neboli za barem – projít cestou přes nováčka a později přes „placáka“, jenž obsluhuje hosty u stolů, tedy na place.

Tour přes jednotlivé pozice nemine nikoho, kdo do Baru nastoupí, i kdyby v branži strávil půl života. A ta moje začíná právě dnes.

Úloha první: Tak jsem prý busser

Na směnu přicházím o něco dřív, aby mi „boss“ dnešního večera, tedy provozní, který to tu má dnes pod palcem, vysvětlil moji roli v téhle Barové hře. „Dnes jsi busser, což je pravá ruka placáka. Budeš kontrolovat, aby měli hosti dolitou vodu ve skleničkách, uklízíš stůl, když se uvolní. Kontroluješ, jestli něco nepotřebuje horní barman – třeba led, ten je za barem dole, nebo tříšť, ta je zas nahoře. Zvrchu dolů nosíš jídlo, co vydá kuchyně, a špinavé sklo, a nahoru zase pivo a víno. A některé drinky. Občas kafe. Jo a špinavé talíře. Neboj, není toho moc, to se během večera naučíš,“ snaží se mě uklidnit dnešní boss Ruda, když identifikuje totální děs a zmatek v mých očích.

Za poslední tři minuty použil slova „nahoře“ a „dole“ asi pětadvacetkrát a mně začíná docházet, jak zásadní bude při téhle práci fakt, že Bar má dvě podlaží. Na Rudysovu otázku, jestli to bude v pohodě, nicméně s úsměvem odpovídám, že jasně a že se těším. Nežere mi to a objednává mi panáka whisky.

Tak na první směnu! A jde se na to.

Úloha druhá: Krotitelka žízně

První hodinu křečovitě svírám džbán s vodou, kroužím kolem stolů a analyzuji, komu klesla hladina ve sklenici dost na to, aby nebylo hloupé ji jít doplnit. „Slečno, my bychom si dali nějaký drink na ginu, něco kyselejšího, doporučila byste nám něco? Co třeba tady ten Pašerák zbraní?“ vyvádí mě z mé dolévací flow dvě slečny u stolečku. Chce se mi vykřiknout, že netuším a že tady proboha jenom dolívám vodu, ale naštěstí pro tenhle fakt včas nacházím profesionálnější slova. Přiznávám, že je to moje premiéra a slečny jsou rády, že jim místo sebe zavolám kolegu, který zná všechny drinky jako vlastní.

Na pozici placáka se totiž vyšvihnu nejdřív za pár měsíců, až si projdu intenzivním školením na všechny možné druhy destilátů a koktejlů, udělám zkoušky a budu mít za sebou spoustu nováčkovských směn.

Úloha třetí: Holka pro všechno

Kolem osmé hodiny začíná být v Baru opravdu plno a já cítím, že pokud chci být užitečná, tak se asi nebudu moct držet celý večer své konve. „Prosímtě, skoč dolů pro ty pivka a dones je pánům na padesátčtyřku.“ „No ale vždyť ti už spadla pěna, musíš rychle!“ „Ty burgry musí dolů, kolik uneseš talířů v jedné ruce?“ „Víš, kde jsou ve skladu Lentilky? A modrá voda? A pyréčka?“ Čím víc je tu lidí a čím víc dostávám úkolů, tím rychleji mi to paradoxně začíná odsýpat.

Všichni kolegové jedou jak stroje a já jim to nechci kazit. Ladím se na společnou vlnu, zrychluju tempo. Pluju prostorem, jako kdybych tu byla odjakživa – říkám si ještě vteřinu předtím, než naliju deci vody do mobilu doposud rozesmátého hosta. Ta sklenice byla těsně vedle… „Těsně vedle!“ Vážně jsem to řekla nahlas? Celé osazenstvo se otočí ke mně a já čekám nadávky, ale žádné kupodivu nepřicházejí. Všichni se zase rozesmějí, osušují mobil ubrouskem a přesvědčují mě, že se vůbec nic nestalo.

Setkávám se s tím pak ještě mnohokrát – usmívají se zaměstnanci, usmívají se i hosté. Všichni si užívají večer a nechtějí si kazit náladu maličkostmi.

Úloha čtvrtá: Budoucí vítač

Je po dvanácté a do Baru se derou další a další hosté. O jejich úspěchu či selhání v honbě za volným místem rozhoduje „doorman“ – ten, který vás přivítá hned za dveřmi, když vejdete do Baru, a snaží se vás usadit. A ač se to hned nezdá, je to zřejmě nejnáročnější z nováčkovských pozic, minimálně psychicky.

„Ty musíš vědět, jestli je tu volno, a když ne, tak nesmíš ustoupit. Lidi se tě budou snažit přemlouvat, budou se s tebou hádat, budou se snažit proklouznout, abys je neviděla, nebo tě třeba uplatit. A jakmile zaváháš, tak už tě nebudou poslouchat,“ připravuje mě na některou z dalších směn kolegyně Anička.

Je drobná, usměvavá a klidně bych se vsadila, že když si jde do obchodu pro víno, tak musí ukazovat občanku. Dvoumetrového pořízka, který právě vstupuje dovnitř s posláním urvat místa pro partu kamarádů, kteří mu fandí zpoza dveří, by určitě nepřemohla. Když mu ale sdělí, že dalších pět obříků Bar opravdu nepojme, muž se poslušně otáčí a jde si to od svých kumpánů za neúspěch odevzdaně slíznout.

Uznale vydechnu nad Aniččinou autoritou a v duchu prosím barové bohy, abych NIKDY NEBYLA NA DVEŘÍCH (má přání nebyla vyslyšena, pozn. red.).

Úloha pátá: Happiness maker

Blíží se třetí hodina, což je dnes zavírací doba. Bar se klidní, playlist zpomaluje, hosté dosrkávají drinky a ti úplně poslední mohykáni, co tu vydrželi až doteď, dostávají na dobrou noc talíř silného vývaru. Sbírám všechny zbytky sklenic, co v Baru objevím, a nesu je po schodech dolů k myčce.

Prsty se mi v botách kroutí do rozbolavělých pařátků a kolena se odmítají ohnout, takže se při každém pohybu cítím jako panenka Barbie, když ještě neměla klouby. Kolena, která neexistují… Kolikrát jsem ty schody dneska asi vyběhla? Pardon, „vyběhla“? A jak to mám jako zítra zvládnout zase? A pozítří?!

Tahle představa mě dost vystraší, ale z myšlenek na výpověď ve zkušební době mě vytrhává placák Honza: „Díky za směnu! Na nováčka dobrej výkon. Musíš se jenom naučit víc rozhlížet a mít přehled o tom, co se děje na place. Ale to ti půjde, uvidíš!“ Zmůžu se jenom na: „Jé, dík, bylo to super,“ a jsem dojatá. Do ruky dostávám svoje první dýška a všechna příkoří tohoto večera jsou smazána, protože mám pocit, že jsem měla na tomhle večeru vážně svůj podíl. Nikdo neměl žízeň, všechny utopené mobily byly osušeny a žádná sklenice nebyla roztříštěna na prvočástice, jak jsem to na začátku večera očekávala.

A hlavně, tolik spokojených lidí na jednom místě jsem už dlouho neviděla. To je totiž kouzlo Baru, který neexistuje.