Zombie: rumová alkoholová lázeň

3. 6. 2014

Málokteré strašidlo se těší takové popularitě jako zombie. Jsou jich plné filmy, počítačové hry i regály v hračkářství. Nemrtví pronikli také do světa koktejlů. Ale pozor. Drink pojmenovaný po téhle příšeře vás může sestřelit z barové židle úplně stejně jako dobře mířená rána studenou pěstí od rozezlené oživlé mrtvoly.

Foto: flickr.com

Na praktickou ukázku si zajdu do kubánského baru Pablo Escobar v brněnské části Žabovřesky. Na fejsu jim fandí přes pět tisíc lidí, hlavní hrdina Escobar – nejslavnější jihoamerický drogový boss – je taky sympaťák, proč tedy ne.

Člověk může uvnitř za zvuků diskotékové hudby obdivovat rustikálně vyvedené okenice, karibské motivy na stěně včetně starých amerických vozů proplétajících se ulicemi Havany i strop z dřevěných latí nebeské barvy.

Na nápojovém lístku mě, v tomto okamžiku ještě věci neznalého, zaujímá svým složením Zombie. Bílý rum, tmavý rum, ananasový a pomerančový džus a navrch rakouský tuzemák Stroh. „Je hodně alkoholická. Panáků je tam tak deci,“ komentuje barman mou volbu.

Do sklenice oblých tvarů lije naráz oba rumy, džus, navrch přidá drcený led, pomeranč a zakápne Strohem. Pak hladinu zapálí. „Až bude cukr na pomeranči zkaramelizovaný, brčkem ho potopte,“ zní instrukce. Napoprvé se to nedaří, konec plastové trubičky se žárem taví. Musí se na to rychleji. Až druhý pokus za odborné asistence je úspěšnější.

Koktejl Zombie vymyslel ve druhé polovině třicátých let 20. století Donn Beach, vlastním jménem Ernest Raymond Beaumont Gantt. Duchovní otec takzvané „tiki“ barové kultury – všech těch papírových paraplíček, ozdůbek a závanů nedostupné exotické dovolené. Tedy toho, co se koktejlovým barem myslelo třeba v naší zemi v porevolučních 90. letech.

Donn byl za prohibice pašerákem, chvíli si i pobyl ve vězení, načež se vydal procestovat oceánské ostrůvky v Polynésii. Tam poznal dosud nevídané míchané drinky, na nichž po návratu domů a zrušení prohibice postavil novou vlnu koktejlové kultury.

První Zombie umíchal ve svém hollywoodském baru Don the Beachcomber (Tulák Don). Spotřebu silného koktejlu limitoval dvěma sklenicemi na osobu. Pak už se host dalšího drinku dožadoval marně. Stejně jako barmani přesného znění receptury – to si Beach střežil ostřížím zrakem. Proto dnes po světě existuje mnoho různých variant tohoto koktejlu s mrtvolným názvem.

Že dá Zombie pokouřit i trénovaným borcům, to záhy poznávám. Dva velké panáky chlastu prostě jdou cítit. Chuť alkoholu trošku upozaďuje ovocné džusy, ale příjemnou sladkost dodají krystalky cukru prodírající se brčkem. „Tyto efektní drinky jdou nejvíc na odbyt,“ prozrazuje barman mému tupému úsměvu vykouzleném pohledem na nabídku doutníků romanticky znějícího brandu Romeo a Julieta.

Otevřenými dveřmi do baru doléhá dusot kopyt projíždějící šaliny. Zapadající slunce láká na procházku do Žabovřesk, mezi zástavbu připomínající zpola město, zpola vesnici. Čeká nás léto a na světě je zrovna fajn…