Vinař z Modrých hor: Žijeme v povrchní době

23. 2. 2014

Bílý kapr na modrém pozadí probodaný zlatými šípy. Obecní znak dvoutisícové jihomoravské vesnice Kobylí dává tušit, že se její obyvatelé kdysi ve velké míře živili rybolovem. Dnes byste však vodní plochu v širém okolí obce hledali marně. Někdejší rozlohou několikakilometrové Kobylské jezero je dávno vysušené. První melioraci vodohospodáři uskutečnili ve 30. letech 19. století, druhou a definitivní pak o 130 let později. „I po této době můžete na některých místech nalézt rozpadající se lasturky,“ upozorňuje místní vinař Antonín Bukovský, který s oblibou říká, že na dně vysušeného jezera prožil své dětství.

Pěstování plodin a vztah k přírodě podědil. Jako malý jezdil s maminkou, pracovnicí krajského plemenářského ústavu, na kole po kravínech, pomáhal odebírat mléko a pochutnával si tak na extra čerstvém ranním kakau. Jeho otec vinařství a sadařství vystudoval přímo na vysoké škole. Po revoluci se tedy všichni dohromady dali na soukromé zemědělství a poté i vinohradničení na několika hektarech půdy vrácených rodině v restituci.

V současnosti rodinné vinařství obhospodařuje 30 hektarů vinic mezi Kobylím a Bořeticemi. V oblasti hanáckého Slovácka, které se říká Modré hory. Ne proto, že by zemina zdejších kopců byla nevšedně zabarvená. Je to kvůli tomu, že se tady nebývale dobře daří červenému vínu. A jeho bobulkám nikdo z místních neřekne jinak, než modré. Hora je pak na Slovácku obecné pojmenování viniční trati.

Vinařství Bukovských založené v roce 2008 je vlastně zároveň jakýmsi archivem sazeniček. Tedy, odborněji řečeno, klonových výběrů většinového sortimentu odrůd. „Každá odrůda má stovky klonů neboli šlechtitelských variant. Těm se v různých pěstitelských regionech daří odlišně. My pod jednou střechou udržujeme asi tři desítky odrůd a od každé několik klonů. Z tohoto množitelského materiálu pak vybíráme sazenice vhodné pro požadovanou konkrétní oblast, většinou na základě půdního rozboru. To už je pak spíše matematika,“ nechává Antonín Bukovský nahlédnout do tajů vinařského klonování, jež je doménou spíše jeho otce.

On sám je vystudovaný národopisec. Jít na zemědělskou univerzitu jej ani nenapadlo. Ovládá hru na housle, působí ve dvou cimbálovkách, hraje také keltskou hudbu a miluje lidovou architekturu. V domě s modrou obezdívkou a malovaným žudrem ale nebydlí. „Nejsem ten typ folkloristy, který by se zahrnoval relikty. Spíš rád věci zažívám a uchovávám v sobě,“ tvrdí. Spontánnost projeví po skončení našeho rozhovoru. Když začne jeden z hostů jeho brněnské vinotéky jazzovat na piano, natáhne se pro pouzdro s houslemi, ani je pořádně nenaladí, a prsty už mu běhají po strunách.

Není divu, že se spolu o hudbě bavíme dobrých pár desítek minut. O zpackaných přijímačkách na pedagogiku, kdy kvůli trémě nebyl schopný z houslí vyloudit rozumný zvuk. O tom, jak ve dvě ráno přijel domů z hraní, vybalil nástroj a zuřivě preludoval další tři hodiny. O bezduchých kýčích některých současných hudebních autorů z dědiny. O trvalé hodnotě lidové písně, skrze niž dokázali anonymní básníci naplno otevřít své duše a sdílet s ostatními sami sebe.

„Časem jsem přišel na to, že folklor není jen písničkaření. Člověk se dostává v uvažování do hloubky a zjišťuje, jak je dnešní svět strašně povrchní. Lidé se soustředí na věci, které vlastně nemají žádný smysl. Dříve alespoň žili jeden pro druhého, fungovalo souznění, naslouchání si, mezilidské vztahy,“ přemítá.

V jednačtyřiceti letech by měl člověk být ještě dostatečně mladý a plný elánu, na druhou stranu už obohacený mnohými životními zkušenostmi. „Mám teď rozdělané velké množství záležitostí, což mně bere spoustu spánku a tedy i energie. Brněnská vinotéka ještě není zcela dobudovaná. Mám plány se sklepem a domem v Kobylí. Do toho s kamarády přemýšlím nad využitím akusticky neuvěřitelně krásného prostoru v Praze. Mohla by tam být vinotéka nebo jazzový klub,“ hází Antonín Bukovský do placu jednu myšlenku za druhou. A životní cíl? Toto vše dotáhnout do konce. Pak už se jen věnovat vínu, muzice, lidem.