Umývat nádobí se učí měsíce. Lepší než sedět doma, říkají

13. 9. 2018

Autor: Michael Lapčík

Nezisková kavárna v Uherském Hradišti zaměstnává hendikepované. Ti servírují kávu, zákusky i Zázračnou limonádu.

„Chodím do práce hlavně proto, abych pořád neseděla doma, a taky si vydělala nějakou tu korunku. Zvládnu připravit caffé latte, cappuccino i frappé, roznáším zákusky,“ vypočítává výřečná slečna Renata seznam dovedností, kterým se ve svém zaměstnání naučila.

V uherskohradišťské kavárně Cafe 21 obsluhuje čtyřikrát do týdne, vždy na pár odpoledních hodin. Že to není žádný světoborný výkon? Ale je. Renata totiž patří mezi několik hendikepovaných lidí z místních sociálních zařízení, které tahle kavárna cíleně zaměstnává.

„Někdy se mi daří, jindy už méně. To když jsou někteří hosté netrpěliví a chtějí všechno hned. Jenže já mám vlastní tempo,“ dodává Renata.

Dnes to zatím na velký frmol nevypadá. Je brzké odpoledne všedního dne a mladá žena se proplétá mezi stolky a židličkami téměř prázdné venkovní zahrádky s kávou a dýňovým koláčem v rukou. Spěchat nemusí.

Zaměstnávat hendikepovaného na úrovni běžného zaměstnance je ale problematické, protože hendikepovaný běžného zaměstnance prostě plnohodnotně nenahradí. Podle Lenky Durďákové, tajemnice neziskové organizace Region Slovácko, která kavárnu provozuje, bývá spouštění podobných projektů vždy velkým hazardem s nejistým výsledkem. „Nejbližší kavárny tohoto typu fungují ve Zlíně či Brně, zpravidla pod nějakou velkou organizací s přístupem k penězům ze sociálních fondů. A to není náš případ,“ podotýká Lenka Durďáková z Regionu Slovácko, jehož primárním účelem je podpora a rozvoj cestovních ruchu.

Nejnáročnější na provozování takové kavárny je začleňování hendikepovaných zaměstnanců do pracovního procesu, které bývá vždy velmi postupné. Nováček si práci nejprve zkouší na naprosto jednoduchých úkonech, jež zná z domu – například na umývání nádobí. Až je zvládne a nádobí se nachází vždy čisté na správném místě, může se pracovník posunout dál. Jen tento první krok bývá otázkou několika měsíců, u někoho však i více než jednoho roku.

„Nejvíc záleží na tom, aby sám dotyčný chtěl pracovat a nebál se kontaktu s lidmi. Platí, že co se včera naučil, dnes už moc neumí, a zítra to nebude umět vůbec. Učíme ho tedy stále dokola,“ popisuje „trénink“ svých svěřenců Zdenka Dvořáková, jedna z provozních kavárny.

Ti nejšikovnější se prý na práci dokáží soustředit až čtyři hodiny v kuse, jiní to nezvládnou více jak hodinu. „Na druhou stranu neřešíme prakticky žádné problémy s absencemi a docházkou,“ pochvaluje si Zdenka Dvořáková.

Na co už hendikepovaní dle jejích slov nestačí jsou veškeré peněžní operace, práce s počítačem či pokladním systémem. V současnosti se tady za barovým pultem střídá čtveřice mentálně znevýhodněných pracovníků a jedna žena v částečném invalidním důchodu.

Aby to však nevypadalo, že do Cafe 21 stojí za to jít jen kvůli podpoře hendikepovaných zaměstnanců…

Kavárna se nachází v barokním objektu jezuitské koleje ze 17. století, který je spolu se sousedním kostelem dominantou hlavního uherskohradišťského náměstí. Příslušníci řeholního řádu tady sehráli významnou úlohu, od vzdělávacích aktivit až po přivedení vodovodu na obě hradišťská náměstí. Když si sem sednete na kávu se zákuskem, taková porce historie na vás prostě dýchne. V teplejších měsících naleznete klid na zahrádce v uzavřeném kolejním nádvoří – tuhle oázu ticha v samotném centru města plně doceňují zejména maminky s dětmi.

V Cafe 21 se nazývají komunitní kavárnou, protože se v jejích prostorech setkávají neformální skupinky prakticky jakéhokoliv zaměření. Ať už se jedná o dámy, které rády pletou a chtějí si vyměňovat vzory a zkušenosti, partu zajímající se o zdravou výživu, lidové muzikanty Pondělníky nebo kroužek anglické konverzace. Jindy si zase zazpíváte u klavíru nebo si prohlédnete menší výstavy.

Lokální patrioty i dorazivší objevovatele na lístku potěší nabídka regionální produkce, mezi niž patří domácí limonády nebo sušenky z otrokovické chráněné dílny, doplněná o Zázračnou limonádu od brněnských Lidí z Baru.