Řezat jehněčí lebku kotoučovou pilou? Nic přestřelenýho

1. 9. 2016

Autor: Michael Lapčík

Kdo jsou lidé, kteří se o vás v Baru, který neexistuje starají? Dnes se představuje barman a provozní Tomáš Křemenák. Zkrácené verze příběhů si můžete přečíst také v aktuálním koktejlovém menu.

Ze zakládajícího barového týmu jsme tady zůstali už jen já, Tom Miška a Honza Vodička. Tenkrát jsem vařil v jedné francouzské restauraci, kde si mě vyhlídnul Honza Vlachynský, abych mu pomohl rozjet barovou kuchyni. Znali jsme se z Fakulty sociálních studií, tam jsem studoval sociologii a politologii.

Nic proti sociálním vědám, ale ta gastronomie mi přišla zajímavější a já se musel rozhodnout jen pro jedno.

V tom předchozím podniku jsme jeli francouzskou kuchyni a já si na to nedávno vzpomněl, když jsem sledoval Luxus na talíři. Robert Mikluš v jednom díle rozřezával jehněčí hlavu kotoučovou pilou, aby se dostal k mozečku.

Chci říct, že to není nic přestřelenýho, protože přesně takhle jsem to v té restauraci dělal. Ovce má fakt tvrdou hlavu, která se nedá nijak jinak rozbít, takže takovéhle srandy s pilou a jehněčíma hlavama se ve francouzských restauracích reálně řeší.

Ono bylo už mockrát řečený, že ten můstek z kuchyně k drinkům je strašlivě krátký a obojí je navíc dost zajímavý. Jen ta barová komunita mi přijde zábavnější než kuchaři. Možná je to díky tomu, že má snadný přístup k alkoholu.

Spíš ale proto, že naše práce vyžaduje neustálý kontakt s hosty, jsme jim pořád na očích, a podle toho se musíme chovat. I když tenhle trend se dostal už také do kuchyní, protože zákazníci chtějí vidět, jak se jejich jídlo připravuje. Takže otevřená kuchyně je jen takovou variací na bar!

Snímky: Kristýna Vysloužilová

Kromě gastronomie mám ještě jednu velikou zálibu, a tou je hudba. Od osmnácti jsem s bráchou makal pěknou řádku let jako bedňák na velkých fesťácích a koncertech. Byla to fyzicky náročná práce, a zároveň taky průprava k barmanství, kdy člověk musí odmakat noční šichtu na sto procent.

Jen málokdo si může říct, že si zblízka čuchnul k takovým kapelám jako Rolling Stones, Depeche Mode, Metallica, Rammstein nebo Iron Maiden. S Kabátama jsme zase jeli celé turné po Česku.

Většina těch slavných muzikantů je úplně v pohodě. Včetně Rammsteinů, kteří na pódiu působí hodně agresivně. Často jsme prohodili pár slov o nějakých obyčejných tématech a nikdo z nás v ten moment neznamenal víc nebo míň než ten druhý. To jsem se potom především dozvěděl, že na České republice jim „překvapivě“ nejvíc imponuje naše pivo. Někteří taky dělali za barem, no a pár jich, stejně jako já, fandí Manchesteru United.

Dřív jsem z toho míval takovou deformaci, že jsem jako návštěvník koncertu hodnotil místo samotného hraní to, jestli je dobře postavený pódium. Dnes už mi z bedňáctví zbylo jen to, že jednou za rok pomůžu na Mighty Sounds naložit pár dodávek a užiju si u toho takovou až rodinnou pohodu.

V našich barech mám teď hodně kancelářské práce, která mě baví, ale zároveň cítím, že je potřeba i tvořit. Takže těch pár barmanských směn v měsíci nakonec beru jako zpestření a odpočinek od papírování.