I po sedmi letech je poznávacím znamením Turbomoštu punk

24. 11. 2016

Autor: Michael Lapčík

„Nechci někoho hanit za to, že před deseti lety nabízel na trzích špatný svařák, když po lepším a dražším neexistovala poptávka. Je ale na místě hanit lidi, kteří to dělají dnes, kdy už víme, že kvalitu lze v Brně prodat,“ tvrdí samozřejmým tónem Adam Vodička.

S brašnou přes rameno plnou dokumentů k vyřizování, angínou v krku a telefonem u ucha tenhle mladý muž zrovna sleduje, jak dělníci na náměstí Svobody dokončují stavbu kopulovitého stanu. V něm se bude až do konce adventu čepovat originální Turbomošt, jakožto i jiné pochutiny z arzenálu brněnské barové radosti. Začátek letošních vánočních trhů je na spadnutí.

Do Karpat pro pár přepravek

Bylo to hned po maturitě, před jedenácti lety. Od svého nejlepšího kamaráda ze střední Adam přebral brigádu – distribuci hostětínského jablečného moštu po Brně. Neznámý nápoj tehdy v celém městě pilo jen pár nadšenců, kvůli jejichž několika přepravkám mladík pravidelně svým osobákem točil 120kilometrovou trasu do Bílých Karpat.

Dnes to nazývá kolonizováním výsostného území Coca-Coly, Fanty a Spritu. Dekádu nazpět totiž sortiment kaváren skutečně jen v ojedinělých případech přesahoval standard v podobě globálních značek.

„Jezdil jsem v té době do zahraničí, a tam už poznávali, že je lepší dát si k pití přírodní, lokální, opravdovou věc než umělou limonádu. Věděl jsem, že se něco takového bude se zpožděním dít i u nás,“ popisuje Adam Vodička.

Nemýlil se. Brňáky mošt z tradičních moravských odrůd oslovil. Osobák vyměnil za dodávku, po pár letech z Hostětína poprvé přijel náklaďák… Dnes většina kaváren ve městě mošty na nápojovém lístku má, přičemž jejich nabídka se časem rozrostla o další a další druhy i značky.

Směs koření? Recept od maminky

To jsme ale přeskočili zajímavou část příběhu. Vraťme se proto do roku 2009, kdy Adam do moštové distribuce zasvěcuje svého univerzitního spolužáka z psychologie Honzu Vlachynského spolu s jeho kamarádem Andrejem Vališem.

Ti se zrovna vrátili z tříměsíční letní brigády na daleké Aljašce, kde v továrně na zpracování ryb stávali v průměru 18 hodin denně u pásu a kuchali. „Nějací Češi nám tam říkali, že to u nás na vánočních trzích nebývá finančně špatné. Stánkaři prý dávali i stovku na hodinu, což tehdy v ekonomické krizi byly pěkné peníze. Rozhodli jsme se zařídit na vánoční trhy stánek s moštem a přivydělat si tak ke studiu,“ vzpomíná Honza Vlachynský.

Aby byl nápoj silný a vánoční, přidali k moštu panák jablkovice z palírny v hanáckých Samotíškách a směs koření – na poloviny hřebíček se skořicí, lehce šmrncnuté výrazným badyánem, vyvařené ve vodě.

„Je to zčásti mamčin recept. Vždycky dělávala svařák tak, že dvě hodiny vařila koření ve vodě, pak k tomu přidala víno, trošku zahřála a bylo to. My to dodnes děláme stejně, tak nějak podomácku, takže jen výroba tohoto kořeněného macerátu nám v našich objemech trvá týden,“ upozorňuje Honza.

Se svým výtvorem a pod vlajkou kavárny Zastávka vyrazili kluci, jimž bylo něco málo přes dvacet, prodávat na vánoční trhy, aniž by je kdykoliv předtím navštívili. A čekalo je překvapení – byli o hodně dražší než konkurence. Cenu Turbomoštu nastavili vzhledem k nákladům na suroviny realisticky. Kelímek za 35 korun. Jenže ty nejlevnější svařáky stály pouhou dvacku.

„Na Svoboďáku se prostě prodávaly patoky. Devadesátkoví stánkaři tam pod nějakým super názvem ojebávali lidi tím nejlacinějším vínem smíchaným s kořenicím práškem z hypermarketu. Někteří vytrvali až do dneška a je potřeba o tom mluvit, protože to není nic hezkého,“ shodují se „otcové Turbomoštu“.

Velká turbomoští rodina

Jejich nápad se dočkal odezvy, a to nejen u kamarádů ze studentských kruhů. „Myslím, že hned při prvních šichtách na svém stánku v sobě Honza s Andrejem objevili touhu po pohostinnosti a později ji uplatnili při budování Baru, který neexistuje a Super Panda Circusu. Druhý ročník bych už přirovnal ke kouzelné fazoli, co strašně rychle vyrostla do nebe. Od začátku do konce jsme obsluhovali davy lidí a v euforii mezi sebou soutěžili, kdo rychleji načepuje drink,“ usmívá se Adam.

S dalšími ročníky přibývalo stánků, brigádníků, vylepšováků. Nápojový lístek se rozšiřoval o všechny ty Turbošrouby, Kokosy na sněhu, Antony aus Tyrol, Slovenské strely, Kámošovy holky a další drinky nejen na moštu, ale i víně a domácí zázvorové limonádě.

Ne všechny ideje by se daly označit za racionálně podnikatelské, ale spíše prodělečné. Třeba ohřevné lampy u stánků. To byla veliká pecka, kolemjdoucí se kolem nich doslova srocovali. Jen po sečtení denních nákladů se naráz hoši nestačili divit, kolik peněz mizí s každou vyměněnou plynovou bombou. Ale hlavně, že lidem bylo teplo…

Kolem Turbomoštu se zformovala široká rodina brigádníků ve stáncích a jejich provozních – vystřídaly se jich ne desítky, ale stovky. Mnozí prodávají už několik let po sobě, a i letos přišlo na úvodní sraz pár pamětníků, kteří jsou u Turbomoštu od úplného začátku. Rčení z korporátních příruček „Je to o lidech“ tady platí do puntíku. Požadavky na uchazeče jsou vlastně jen dva – mít rád lidi a zimu.

I přes všechen progres se toho prý za těch sedm prosinců zase tolik nezměnilo. „Maximálně se nám už nestává, že bychom v noci šli pít a zapomněli kvůli tomu ve stánku kasu. Nebo neudělali inventuru. To v prvním roce bylo na denním pořádku. V principu ale Turbomoštu pořád vládne punk, věci se mění z minuty na minutu a vždy se vyrojí dost problémů vyžadujících okamžité řešení. Plánované řízení ve stánkovém prodeji nikdy nebude fungovat. Alespoň ne v našem podání,“ uvědomuje si Honza specifika podnikání na adventních trzích.

Také kvůli tomu nejsou Vánoce těchhle tří turbomoštích pionýrů tím, co pro většinu populace. „Dárky začínám pravidelně řešit třiadvacátého, protože celý prosinec jsem dnem i nocí v práci. Partnerce to sice není zrovna po chuti, ale myslím si, že ten měsíc v roce se to vydržet dá,“ uzavírá Andrej, nejtišší mluvka ze zakladatelů Turbomoštu.