8. 12. 2015
Autor: Michael Lapčík
Osudové okamžiky, které nasměrují vaši kariéru naprosto jiným směrem, vás můžou zastihnout kdekoliv, nejen v práci. Marta van Leeuwen, podnikatelka z Prahy, takový bod zlomu zažila před pár lety na dovolené. Díky jednomu setkání nyní energická žena organizuje každoroční festival Whisky Life! Prague, ačkoliv o whisky předtím vůbec nic nevěděla. Ba dokonce si nedokázala představit, že by ji mohla pít.
Co se oné osudové dovolené vlastně stalo?
Kempovali jsme s rodinou na Korsice a seznámili se s lidmi ze sousedního stanu. To víte, pět dní na jednom místě, lidi se začnou seznamovat… Ten pán se rozvykládal o tom, jak organizuje whisky festivaly v Holandsku. Docela mě to dostalo, nevěděla jsem, že se akce tohoto typu pořádají. Nechala jsem si o tom celou dovolenou povídat a moc se mi ta myšlenka líbila.
U pouhé myšlenky nakonec nezůstalo…
Jsem zvídavá a pořád přemýšlím, co budu dělat nového, takže jsem pak doma googlila nějaký whisky festival v Praze, a ono nic. Prostor pro novinku tedy byl. Abych se inspirovala, jela jsem za pár měsíců podívat se, jak známý z dovolené pořádá festival v Haagu. Nadchla mě jeho atmosféra. Kostel, v němž se akce konala, byl narvaný k prasknutí tisíci návštěvníky. Hučelo to tam, projít se dalo jen stěží. Vždyť měl také lístky dlouho dopředu vyprodané.
Jak se vám líbilo degustovat poprvé whisky na tak velké akci?
Vždycky, když jsem ochutnala, přešla mě husí kůže. Říkala jsem si, že tohle vážně nemůžu pít, a přemýšlela, jak organizovat festival něčeho, co vám nechutná. Až zhruba patnáctý vzorek jsem nevyplivla. Byl to Singleton. Jednodruhový a starý, asi dvacetiletý. Výborný, lehký. Zjistila jsem, že člověk si v té obrovské škále whisky musí najít tu svou, od té začít a pokračovat dál.
První festival jste v Praze uspořádala v roce 2012.
Bylo to období aféry s pančovaným alkoholem, kdy kvůli podvodům okolo nekvalitního pití umírali lidé. Ideální čas naučit veřejnost alkohol vychutnávat, nikoliv se jím opíjet. Whisky se rozhodně nepanákuje. Chuť každého doušku vám má končit v krku, a ne, aby vás naráz vypitý panák pálil v žaludku.
Váš festival se letos konal v Betlémské kapli, kde kázal Jan Hus. Takže se troufale můžete také zařadit mezi kazatele. Jen ne náboženských reforem, ale gastronomické osvěty.
Kaple navíc stojí na místě bývalé sladovny. A slad je základem whisky. Aby paralel nebylo málo, tak letos jsme si připomněli 600 let od upálení mistra Jana Husa a 610 let od první písemné zmínky o irské whiskey.
Už jste se od té doby v nepřeberných chutích whisky více zorientovala?
Navštívila jsem pár festivalů, ale pořád jsem organizátor, ne znalec. Komunikuji s distributory, destilerkami, potkávám se s lidmi… A do tajů whisky pronikám společně se svým festivalem. Objevování je na tom všem to nejskvělejší.
Kolik máte doma lahví?
Asi deset. Ale můžu vám říci, že whisky mi více než doma chutná při společenských příležitostech. Potřebuji atmosféru, lidi, spojení. Doma jsem navíc nerozhodná a nevím, kterou značku si mám nalít. Záleží na tom, jakou máte náladu, co jste předtím jedli, a spoustě dalších faktorů.
V Česku ještě jeden whisky festival přece jenom funguje, a to na Malé Morávce v Jeseníkách…
Jde o festiválek v horách s rodinnou atmosférou, my si vlastně nekonkurujeme a ani nechceme. Spíše si myslím, že se doplňujeme.
Překvapilo vás něco na české whisky scéně?
Ano – že whisky festival oslovuje i ženy. Na západě tvoří tak desetinu návštěvníků, u nás však 30 až 40 procent. Je to neuvěřitelné a velmi zajímavé.
Už se vám někdo pořádně „zrubal“?
Ještě se to za ty tři roky v Praze a jeden v Bratislavě nestalo. Jsem ráda, že návštěvníci chápou, o čem whisky má být. Vychutnáváte ji a bavíte se o ní. Přivoníte a zeptáte se jeden druhého na dojmy. Tady se spolu baví lidi, kteří by si jinak nic neřekli. Ale whisky je spojuje. Stojíte vedle někoho a zeptáte se, jestli ve vzorku cítí tu skořici, protože vám se to nedaří. Prostě si užíváte.
Letos ve Vizovicích nalahvovali dvaadvacetiletou českou whisky.
Brněnský barman Dominik Marek zaznamenal v soutěži od whisky Monkey Shoulder nejlepší výsledek z česko-slovenského regionu.
V Olomouci skotským pálenkám rozumí. Jezdí si pro ně přímo do palíren.