Pohovor do Baru? Musel jsem překonat opičí dráhu z lešení

21. 10. 2016

Autor: Jan Vodička

Kdo jsou lidé, kteří se o vás v Baru, který neexistuje starají? Dnes se představuje barman a provozní Jan Vodička. Zkrácené verze příběhů si můžete přečíst také v aktuálním koktejlovém menu.

Už při studiu gymnázia jsem chtěl být podnikatelem, stejně jako mí rodiče, v nichž spatřuji velký vzor. Jelikož však o podnikatelských školách nemám vysoké mínění, šel jsem zkusit práva na brněnskou Masarykovu univerzitu.

Dobře jsem se však po třech letech rozhodl, že tohle je pro mě ztráta času. Praxe byla opravdu odpudivá. Dlouhé hodiny u PC, s těžkou IKEA taškou na soud a zpět s mnoha kilogramy přihlášek pohledávek, moře křiku. A vidina, že za dobrých deset nebo patnáct let si budu moct vydělat lehce nadprůměrný plat?

Radši jsem se začal věnovat něčemu, co mě vždy lákalo si to alespoň vyzkoušet. Bar. Z pozice návštěvníka jsem si totiž často všímal, co v podnicích bývá špatně. Že někde mají zaskládaný bar poutači na nejnovější edici čajů, popřípadě tam hostovi zaclání automat na žvýkačky. Opravdu jsem si užíval možnost pozorovat zkušené číšníky nebo servírky, které jejich práce baví. A že jich těch všech 15 let nazpět bylo jako šafránu!

Můj kamarád, přestože je nyní bankéřem, mi práci za barem nádherně vykreslil, i když nedělal v bůhví jakém podniku. Já jsem pak na webovém portálu našel inzerát na zaměstnání, kam mě vezmou bez zaučení.

Na přijímací pohovor do Baru, který neexistuje si vzpomínám velice přesně. Ještě ani nebyl dostavěný, takže člověk po cestě musel překonávat opičí dráhu z lešení. Funkci stolu vykonávaly položené dveře a mezi mnou a Honzou Vlachynským coby majitelem čněla klika.

Chtělo to pak hodně odříkání – dlouhé hodiny práce v noci a zvládání vypjatých situací. Na druhou stranu ten pocit, když jsem dokázal prodat drink, který mě baví, udělat hostovi atmosféru a ještě lepší večer, než doposud měl… To byly okamžiky, jež mě přesvědčovaly o smyslu mého směřování.

Velmi důležité pro mě je, že v práci dostávám zpětnou vazbu ihned. Chutná, nebo nechutná? Sedí se vám dobře? Baví vás hudba? A co tahle whisky?

Prošel jsem si v Baru i Pandě všechny pozice od počátku fungování obou podniků. Znám všechny lidi, co u nás pracovali, a těm, co u nás chtějí zůstat, pomáhám v jejich růstu. Momentálně se zabývám pořádáním advanced sessions, jakýchsi pokročilých barmanských lekcí. Sám se snažím brát si pod svá křídla agendu shodující se s povinnostmi majitele baru, jelikož si už delší dobu přeji provozovat vlastní podnik.

O to těžší to bude v tom, že bych si ho rád otevřel v mém rodišti – ve Zlíně. Město, které kdysi diktovalo, co se společenského života týče, až donedávna nemělo dobrý bar. A to je chyba. První vlaštovkou je Baltaci.

Mou ideou je podnik otevřený klidně od jedenácti dopoledne do jedné ráno. Něco málo k jídlu, spousta dobrých lahví, klasické i signature drinky, občas živá hudba.

U designu se budeme pohybovat někde mezi art deco a funkcionalismem. Rád bych interiér rozčlenil na živější část u baru, spíše otevřenou. Zároveň však nezavřít dveře lidem, co jdou třeba na první rande, nebo si prostě jen chtějí popovídat. Pro ně pak mít klidnější zákoutí.

Tak snad to nebude trvat věky…

Snímky: Jiří Alexander Bednář a Kristýna Vysloužilová