Nový barmanský hrdina: do JAR si nakoupil 6 obleků

17. 9. 2015

Autor: Michael Lapčík

Tvrzení, že čeští barmani patří mezi nejlepší na světě, má další podpěrný pilíř. Je jím umístění Vítězslava Ciroka (L’Fleur Bar Praha) v šestici finalistů v Diageo World Class, které je bráno za nejprestižnější barovou soutěž na světě. Letos se tohoto klání zúčastnilo 54 zemí, uskutečnilo se na přelomu srpna a září v jihoafrickém Kapském Městě. Vítězem se stal Japonec Michito Kaneko. „Tento úspěch mi změní život,“ přiznává Víťa Cirok.

Co nyní prožíváš?

Chodí mi miliarda e-mailů a 120 žádostí o přátelství denně. Mám spolupracovat s magazínem Diffors’s Guide, rozhodcovat národní kola World Classu, hostovat v zahraničních barech. Když se dostanete do tak úzkého výběru, jste vnímáni jako nová barmanská osobnost. Uvědomuji si kvůli tomu svou velkou zodpovědnost a zároveň chci také říct, že z Afriky se vrátil charakterově ten stejný Víťa, který tam jel.

Byl jsi někdy dál než v Jihoafrické republice?

Ne, nikdy. Samotné desetimilionové Kapské Město, v němž se soutěž odehrávala, je nádherné. Zelená tropická krajina, bílé pláže, oceán, Stolová hora… Velkým kontrastem je pak Johannesburg, kde jsme pobývali na začátku naší anabáze. Je to strašně špinavé město, v němž jsme měli celou dobu strach o bezpečnost a pokud to nebylo nutné, neopouštěli jsme hotel. Šok přišel, když nás průvodci zavedli do Soweta, jednoho z největších slumů na světě. Lidi tam žijí jeden vedle druhého v přístřešcích 3 krát 3 metry. Co my máme prostorově jako koupelnu, jim vystačí na celý dům. Žebrající chudina bez bot člověku otevře oči. Začne si více vážit toho, co má.

Organizátoři pro vás jistě připravili i zajímavý doprovodný program.

To určitě ano, hlavně po večerech, ale myslím, že většina soutěžících se ho neúčastnila. Museli jsme být připraveni na další den a moc neplašit. Já jsem se třeba zúčastnil speciální večeře, dal si jeden drink a šel spát. Až po třech dnech strávených soutěžením v obřím stanu jsem si všiml, že z něj vede průchod na terasu, odkud je krásný výhled na oceán. (smích) Po postupu do top 6 jsme byli na nějaké známé místní pláži, ale místo volné zábavy jsme měli fotoshooting. To samé po obědě v nádherné britsky laděné restauraci, vyráběli jsme spatra nějaké drinky před objektivy fotoaparátů. Finálová šestice vlastně žádný volný čas neměla, pořád se něco točilo nebo fotilo v doprovodu novinářů.

Jaké disciplíny prověřily schopnosti zúčastněných barmanů?

První challenge byla Around the World, druhý den se konal Street Food Jam a Retro-Disco-Future…

Počkej, a co to znamená? Třeba Retro-Disco-Future?

To musí soutěžící za deset minut namíchat tři drinky, z nichž každý charakterizuje jedno období. Retro znamená dobu do americké prohibice, Disco 70. a 80. léta, no a Future je představou koktejlové budoucnosti.

Jak ses s tímto zadáním popasoval?

V části Retro jsem Gazi Reganovi servíroval svůj Manhattan na kameni, který měl podobu prvního vydání knihy Bartenders Guide od Jerryho Thomase z roku 1862. Po stisknutí tajného tlačítka se podložka rozzářila a já jsem k tomu říkal, že to posílám dalším generacím barmanů. Samotný Manhattan jsem připravil za použití shrubu na bázi bourbonu, grilovaných paprik, malinového octa a medu. Disco drink jsem nazval Rubikon podle Rubikovy kostky jako kultovního artiklu téhle éry. Do kostky jsem umíchal whisky Lagavulin, vodku Ketel One, yuzu, med a mangovou sodu. Je v tom odkaz na typické fruity drinky. Třetí do party bylo Future Martini, které jsem připravoval už v národním finále. Dal jsem do něj kokosový vermut a asijskou tinkturu z bazalky, šafránu a koriandru. V servisu běžel záznam Zeměkoule jako když se díváte z kosmické lodě.

Kolik soutěžních drinků jsi vlastně v Africe vyrobil?

Celkem 22, ale z toho 10 při speedchallenge. Receptury jsem měl připravené předem. Pořád jsem čekal nějakou zradu, třeba že přijde nějaký blind tasting, ale pořadatelé asi byli ve skluzu, a proto se nic takového nekonalo. Navíc se mi moc líbila přátelskost všech 15 porotců.

Takže jsi neměl žádný problém s nervozitou?

Viděl jsem, že jsou to úplně normální lidi, kteří se nám snaží pomoct. Zajímali se, jestli mi nechybí nějaká pomůcka, a nabádali ke klidu. Ale vzájemně jsme si pomáhali i my, soutěžící.

Jak?

Každý neměl výhodu jako já v podobě přítomnosti ambasadora a jeho supportu. Třeba Portugalci jsem tak půjčil reproduktory, aby mohl ke své disciplíně hrát hudbu. Vtipné je, že on pak odešel, a zůstal s repráky spárovaný přes telefon, čímž mně znemožnil je použít. Tak jsem zaimprovizoval a hodil mobil do šejkru, což porotce pobavilo.

Jaká byla úroveň tvých konkurentů?

Účastnili se vítězové národních kol World Class z 54 zemí. Přiznám se – jel jsem tam s tím, že například ti z Jižní Ameriky budou outsideři. Jenže mě překvapili úrovní své prezentace, nikdo se nervózně neklepal, měli vše výborně promyšlené. Byli inspirovaní prací těch nejlepších barů jako Artesian nebo Nightjar, jen škoda, že jsem ty drinky nemohl ochutnat. Naopak v disciplíně Against the Clock, kdy musíte za 10 minut namíchat 10 různých drinků, mě zklamal Australan, jeden z favoritů celé soutěže. Zvládl sotva 6 koktejlů, bar si rozložil na 3 metry a nevěděl, co má kam nalívat. Já si tuhle část v Praze zkoušel tak 60krát, věděl jsem přesně, kde mám co rozmístěno a celý postup jsem natrénoval do automatiky.

Probojoval ses do finálové šestky, vítězem se ale nakonec stal barman z Japonska.

Byl velice úslužný, jak to ostatně u Asiatů známe. Ale nepokecal jsem si s ním, protože neuměl anglicky a využíval služeb tlumočníka. K tomu by se dle mého názoru mělo při hodnocení přihlížet. Pro mě nebo Izraelce taky angličtina není mateřský jazyk, a nějak jsme si to tam odřečnili.

Snímky: Diageo World Class

Byli jste s ostatními barmany spíš rivalové, nebo přátelé?

Nevím, jak to cítili ostatní. Na pár jedincích šlo vidět, že si jdou tvrdě pro výhru. Jinak ale vládla komunitní, až rodinná nálada. Já jsem se snažil být se všemi zadobře.

Diageo World Class je pověstné přebujelým a v běžném barovém provozu nepoužitelným servisem nápojů.

Asi jsem v tomto ohledu trefil minimalistický ročník. Žádné samoúčelné servisy jsem nezaznamenal.

Je pravda, že barmani si musí náklady na tyto bohaté servisy hradit ze svého?

Česká strana Diagea mi proplatila vše kromě oblečení. Stálo dost peněz, ale to už je můj styl. Do Afriky jsem jel s 6 novými obleky a 12 košilemi. Na druhou stranu, většina účastníků dorazila s 6 kufry, já jsem si vystačil se 2 a jedním příručním zavazadlem.

Co se ti honilo hlavou před závěrečným vyhlášením?

V zákulisí radnice jsme nacvičovali nástupy a mně na mobil přicházely zprávy, že jsem vyhrál. Do toho zvláštní pohledy přítomných ambasadorů a zástupců značek… Na pár minut jsem tomu uvěřil a uvažoval, co bude. Přišlo mně to v tu chvíli jako šílená komplikace. Vítěz World Classu je 350 dní v roce pryč a já nejsem single člověk, mám 2 děti a své místo v baru. I přes obrovskou prestiž, peníze a kariérní vrchol mi blesklo hlavou: „Hele, buď druhej.“ Po vyhlášení jsem si se všemi plácl a byl v pohodě. Svůj cíl postoupit do nejlepší šestky jsem splnil.

I členství v top 6 však s sebou nese příležitosti. Co tě vlastně čeká?

Především rozhodcování národních kol celého východoevropského bloku. Dostal jsem roční kontrakt na guestbartending a trénink personálu pro jednu hotelovou síť.

Před půl rokem jsi s Milošem Danihelkou rozjel pozoruhodný bar L’Fleur v centru Prahy. Předtím jsi ale tři roky strávil v legendárním Bugsy’s. Který z nich je barem tvého srdce?

Bugsy’s mi do profesního života dal standardy, kterými se nyní řídím a učím podle nich ostatní zde. Zatímco Bugsy’s je rozjetá mašina, pevně daný vzorec, s nímž člověk nehne, tady je nade mnou pouze Miloš. Tady buduji něco nového a udávám směr.

Jsi Ostravák bydlící v Praze, nebo naturalizovaný Pražák?

Vždycky budu Ostravák, nikdy bych nezapřel své kořeny. Ale Prahu mám moc rád.

Jak se ti po tom všem naskakuje do běžné šichty?

Ohledně mé práce v baru se nic nemění. Vynasnažím se úspěch co nejvíc vytěžit a co nejlépe připravit svého následovníka v národním kole World Classu. Chci, aby české národní kolo bylo ještě náročnější. S šampionem se pak budu vídat jednou týdně. Nenechám ho se nepřipravit.