22. 7. 2014
Neexistuje prý „američtější“ drink než je tenhle. Zamilovali si ho boháč John D. Rockefeller, prezident Franklin D. Roosevelt, spisovatel Ernest Hemingway a samozřejmě také superagent James Bond. Martini.
Pojďme se na chvilku přenést do říše pohádek. Jedna z nich vypráví o úspěšném zlatokopovi, kterak se na západě USA za období zlaté horečky k pěkným valounům cenného materiálu dokopal. Na oslavu si v místním baru objednal speciální drink – vyzval barmana, aby mu umíchal něco úplně nového. Gentleman za barem slil dohromady, co právě držel v rukou, tedy vermut a gin, přidal kapánek dalších přísad a koktejl byl na světě. Dostal jméno martinez, po městě, v němž bar stál. Byl to hit, jehož věhlas se rychle šířil. Postupně se upravilo složení a koncovka. Zrodilo se martini.
Krásný příběh, ale nepravdivý. Pochází z dílny jedné reklamní kanceláře, která si v 60. letech minulého století usmyslela, že se martini „vyloupne“ právě z martineze. Ve skutečnosti jde o dvě odlišné kategorie. Slavný drink dostal jméno po vermutu Martini, který začali v roce 1863 vyrábět v italském Turíně a poměrně brzy zařídili jeho export do USA.
Byla to stoprocentně využitá šance. Přelom 19. a 20. století v Americe znamenal dobu pro novou sortu míchaných nápojů – new and improved cocktails. Ta nahradila klasické drinky tvořené destilátem, rozpuštěným cukrem, bitterem a vodou, pro něž se následně vžilo označení old fashioned, které jim zůstalo dodnes. Byla to éra nových produktů a možností. Barmani hostům předhazovali jednu novinku za druhou a z martini se stala ta nejúspěšnější.
Původně šlo o hodně sladký koktejl. Podíl ginu a sladkého vermutu byl stanoven 1:1. Další z příběhů, tentokrát zřejmě pravdivý, tvrdí, že vůbec první suché martini vytvořil na začátku 20. století přistěhovalecký barman v hotelu Knickerbocker na Broadway. Mimochodem, luxusní ubytovací zařízení patřilo J. J. Astorovi, miliardáři zahynuvšímu na Titaniku. A dotyčný barman se jmenoval Martini di Arma di Taggia.
Snímky: Erik Lam, Abdone a Wikipedia
Jedním z prvních ochutnávajících byl boháč Rockefeller, jemuž se pití zalíbilo natolik, že ho rád doporučoval svým kamarádům a známým z Wall Street. Trpký nápoj ozdobený olivou se stal rychle oblíbeným.
Dle jiných názorů ale stála za módou suchého martini z nouze ctnost. Za druhé světové války trpěl svět kromě hromady přednějších věcí také nedostatkem vermutu, jehož hlavními producenty byly Itálie a Francie. Konzumenti se museli naučit pít martini s daleko menším podílem aromatizovaného vína.
Dnes se bavíme o snad nejvíce personifikovaném drinku vůbec, kdy si jeho příznivci sami diktují přesný poměr, jenž jim vyhovuje. Výjimkou není ani 1:50. To se sklenice vermutem třeba jen lehce vypláchne. Hlášky, ať barman se sklenicí ginu kolem láhve vermutu jen projde, nebo se s ní na chvíli zadívá směrem k Itálii, zlidověly.
Martini se stalo ztělesněním celé jedné generace. Bylo součástí životního stylu, průvodním znakem kvalitního života. Poválečné obrázky obchodních makléřů a byznysmenů vychutnávajících si svůj three-martini-luch tehdy nikoho neudivovaly. Byla to součást prosperující ekonomiky.
Do toho ještě přišel James Bond se svým „protřepat, nemíchat“. Režiséři ze svého hrdiny udělali pijáka martini jednoduše proto, že bylo tak populární. Nikoliv naopak. To, že snímek od snímku se receptury a značky použitého alkoholu mírně liší, je pak spíše záležitostí product placementu.
Časem se do originálního složení drinku v některých případech místo ginu vkradla vodka. Ta se totiž v druhé polovině 20. století stala v USA velmi populární a barmani na to reagovali. Inu, proč ne. Vždyť dodnes je na v této zemi jedním z nejobjednávanějších drinků prostá vodka ředěná sodou.
Jistá statistika udává, že až polovinu koktejlů prodaných v New Yorku tvoří právě martini. Možná, že o 19. červnu je to ještě mnohem více. To se totiž v Americe každoročně slaví národní den martini. Pije se ze speciálního typu sklenice, který je po drinku pojmenovaný. Nikdo nepochybuje o tom, že si martini zaslouží čestné místo v panteonu nejslavnějších koktejlů všech dob.
Barmanka Hana Graclíková zvítězila v českém finále soutěže Beefeater MIXLDN a bude tak reprezentovat Českou republiku v únorovém světovém kole v Londýně.
Letos ve Vizovicích nalahvovali dvaadvacetiletou českou whisky.
Rudolf Forman z Baru, který neexistuje zvítězil v soutěži značky Flor de Caña s drinkem Augusto. Podívá se díky tomu do Nikaragui.
