Madeira: víno, koktejl Poncha a vavřínové pralesy

21. 9. 2016

Autor: Tomáš Miška

Barman a provozní Tomáš Miška, stejně jako jeho ostatní kolegové z Baru, který neexistuje, občas kvůli rozšíření svých gastronomických obzorů vyrazí za hranice České republiky. Tentokrát to bylo na Madeiru, portugalský ostrov omývaný vodami Atlantiku.

Foto: Tomáš Miška

Už samotný přílet na Madeiru, přezdívanou jako ostrov věčného jara, je fascinující. Přes okýnko letadla pozorujete vysoké útesy, úpatí dávnověkých pralesů zvolna se měnících v banánové a marakujové plantáže i sady s exotickým ovocem. Kousek dál od civilizace se rozbíhají pravidelné řádky pěstované révy vinné. Co se na ostrově vypěstuje, to se tu i upotřebí, jak se později dozvíme.

Při přistání se mi chvěje hlas i celé tělo. A to nejen z očekávání nadcházejících zážitků, ale i kvůli povětrnostním podmínkám, které nikdy nenechávají letadlům hladce dosednout. Přistávací dráha tady překlenuje obrovský útes a je vystavěna na mohutných pilířích. V dálce mizí někam do rozbouřeného moře.

Foto: Tomáš Miška

Od té vteřiny, kdy jsem poprvé došlápl na půdu „Zeleného ostrova“, padám v úžas každým ujetým kilometrem. Madeira totiž nejsou jen majestátní hory vybíhající přímo z neklidného oceánu. Nejsou to jen sexy pláže zalité černým pískem. Dovádějící delfíni a ocasy velryb těžce se sunoucí pod hladinu křišťálově čisté vodní plochy. Vstřícní a hrdí autononmí Portugalci.

Madeira je i víno. Vyhlášený koktejl Poncha a ovocné likéry. Je ukázkou toho, jak nehynoucí touha a potřeba dovede člověka přimět k využívání místních zdrojů. Ve velké míře se zde využívají domácí suroviny. Banány, maracuja, či ryba tkaničnice, opět s fritovaným banánem. Poptávejte ji pod heslem „Espada“.

Cukrová třtina na Madeiře roste za každým rohem, ve stínu mostů i obytných stavení. Z ní dělají pálenku, blízkou sestřičku středoamerickým agricole rumům.

Při toulkách po malém ostrově přes hory a údolí, sporadicky osídlené, oči těkají na všechny strany. Hledám ony malé romantické vinné sklípky, kde bych mohl alespoň přivonět k pochoutce zvané Vinho da Madeira.

Po cestě severním pobřežím se otevírají scenérie vinic pro laiky neznámých odrůd, ale posezení s ochutnávkou žádné. Když se osmělím a oslovím místní domorodce, pochopím nezdar mého pátrání. „Vypěstované víno odkupují velká vinařství. Všechno se vozí do Funchalu, hlavního města autonomní oblasti, kde se ve starobylých casas, zaprášených starých lahvích z tmavého skla, víno připravuje,” snaží se mi vysvětlit lámanou angličtinou.

Foto: Flickr/Alexander Baxevanis

Projíždíme každou píď země a míjíme terasovitá políčka. Na nich jsou maličké vinice, či spíše jen vinné zahrádky. Klikatá cesta serpentinami vede do Funchalu skrze vavřínový prales. Bobkový list na požádání, utrhnutí.

Mimochodem, Madeiru autem projedete za jeden den třikrát. Dokonale spletitá síť „rapidas“ a tunelů umožňuje rychlý pohyb mezi městečky.

Pod obrovskou skálou na pláži plné černého písku se krčí snad monopolní destilérka cukrové třtiny. Pálenka s lehkým nádechem mořské vláhy a čerstvého vzduchu, která se tady vyrábí, dala vzniknout jedinému a tudíž kultovnímu madeirskému koktejlu, Poncha. V jednoduchém poměru se snoubí zmíněný destilát, med, cukr, pomerančová a citronová šťáva. Drink mají v každé hospůdce na Madeirě, předchystaný ve skleněném džbánu. Nabídnou vám buď čistou variantu, nebo ochucenou, samozřejmě jak jinak než banánem či marakujou.

Foto: Flickr/Joanne Goldby

Konečně přijíždíme do hlavního města. Jediné méně svažité, místy dokonce rovné místo na tomto členitém ostrově. Jedeme sem ochutnat Vinho Madeira – druh dezertního vína, které se svou výrobou trošku liší od podobných fortifikovaných vín, jejichž nejznámějším reprezentantem je portské. Fígl je v zahřátí vinného kvasu na vyšší teploty. Víno pak získá tolik typické bohaté chuťové vlastnosti.

Procházím údajně nejstarší uličkou na ostrově, když se dílem náhody octnu před prahem jednoho z velkých vinařských domů patřícímu rodině Blandy. Uvítací místnost je spoře osvětlená letitými svíčkami, po jejichž stěnách se stařecky plazí tavený vosk. Lahve, v nichž stárnou nádherná vína, zdobí etikety s názvy použitých odrůd i datem výroby. Vzácností nejsou ani předválečné exponáty.

Foto: Tomáš Miška

Dostává se mi možnosti nakouknout i dále a díky anglicky mluvícímu průvodci více pochopit taje výroby. Mají tu iminimuzeum historických pracovních nástrojů. Fascinujícím solitérem je uprostřed visící sešitá kozí kůže i s hlavou a packami, která sloužila na přenos vína ze soukromé vinice přímo k lisu do hlavního města. V době, kdy nákladní auta ještě neexistovala, samozřejmě pěšky.

Postupně objevujeme útroby několikapatrové budovy. Víno se procesem zvaným estufagem zahřívá a následně sceluje a míchá solera systémem ve výslednou směs rozličného stáří a chutí. Začínáme od prvního patra, kde už je víno hotové a odpočívá v obrovských dubových sudech. Stoupáme výš a vracíme se k původu vína každým schodkem. Přes systém přelévání, hadiček a hromady různých druhů sudů.

S moudrem na rtech průvodkyně otevírá těžké kované dveře. „Víno pijme proto, abychom se nade vše povznesli, a ne, abychom upadli.“ Podobných frází jsem od ní za ty dvě hodiny slyšel nespočet. Vstupujeme do starodávné knihovny. V policích tiše uchovávají svou moudrost zteřelé knihy a zápisníky ukrývající možná i kolumbovské tajemství přípravy vína.

Prohlídka končí krátkou degustací pod skromnou pergolou na dvoře vinařského domu. Přisednu si ke staršímu páru z Anglie, který už si svou skleničku Madeiry vychutnává. Probíráme spolu chuťové profily lahodného moku odrůdy Verdelho stejně jako český tenis a rozpouštíme se v Madeiře.

Přepadá mě touha nikdy odsud neodejít…