Bývalý režim, nebo svoboda? Co našemu pivu přálo víc?

26. 12. 2014

Autor: Redakce

České pivo nabralo po Listopadu 1989 revoluční kurz. Obměnila se zastaralá zařízení, zvýšila se trvanlivost piva, pestrost jeho nabídky. Ale také jsme na vlastní hrdla okusili, že v kvalitě značek piva může být nebetyčný rozdíl. Revoluční smršť se prohnala i samotnými hospodami. Sjednocený design píp a sklenic? Jedna jediná značka piva na čepu? Nepoživatelné nealko pivo? To už si dnes dovede představit málokdo.

Pivo si v bolševické éře uchovalo zvláštní status. Sáhnout milionům náročných pijáků na jejich „pěnivé“? Nemyslitelné. Ve své oáze si žili i pivovarníci. „Nad pivovarským dvorem se vznášel duch Postřižin, toho nádherného poetického snímku,“ vzpomíná Miroslav Koutek, emeritní sládek pivovaru Litovel.

Důvody k šizení neexistovaly

„Pivovary po Listopadu investovaly do inovovací některých technologických celků – lahvárenských linek, přetlačných tanků, filtrací a stáčíren sudů. Tím vedení podniků zvýšilo trvanlivost a stálost kvality piva,“ zmiňuje Miroslav Koutek.

Miroslav Koutek, emeritní sládek Pivovaru Litovel.

Doyen moravského pivovarnictví však éru plánovaného hospodářství nevidí černobíle. „Sice bylo málo prostředků na potřebnou obměnu pivovarnického parku, ztrpčit vaření piva dovedla i absence nedostatkových gumových těsnění… Ale lidi zase nebyli v takovém shonu jako dnes,“ vyznává se emeritní sládek.

Podle něj bylo jednodušší udržet profesní čest a smysl pro poctivé pivo, a to ze zcela prozaického důvodu. Neexistovala totiž konkurence, která by jednotlivé výrobny nutila tlačit dolů výrobní náklady a opouštět tradiční výrobní postupy. Každý pivovar v centrálně řízené ekonomice měl prostě zaručený svůj distribuční rajón.

Pětiletka speciálům nepřála

Receptura českého ležáku se za bývalého režimu zakonzervovala, ale nevyčpěla. Poctivých sládků, kteří do tajů klasického českého ležáku zasvěcovali své následovníky, byly po republice desítky. Čepovanému pivu přitom prospívalo, že bylo na čepu často jediné.

„Jak do sklenic prýštilo jedno za druhým, v sudu se sotva ‚ohřálo‘, nestačilo zoxidovat,“ přibližuje mladším generacím sládek. Pamětníci pak mohou vyprávět o hospodách, do kterých se ráno s otevíračkou nahrnulo piva lačné osazenstvo (ponejvíc v montérkách), které tu mělo svou druhou „kancelář“.

Popíjelo se z proslulých masivních sklenic buď s motivem čoček, nebo žebroví. „Suverénní podíl mělo světlé pivo – desítka, jedenáctka a dvanáctka –, tmavé se pilo málo, polotmavé nebylo vůbec. Pivní speciály? O těch jsme si mohli jen nechat zdát, ty se do plánu pětiletky vešly akorát na Vánoce a Velikonoce,“ vzpomíná Miroslav Koutek.

Národní mok je v řízné formě

S pádem železné opony se české pivo otevřelo světu dokořán. A obstálo. Mohlo stavět na odkazu pivovarnických machrů. Přibývaly nové pivovary i samotné značky. Naučili jsme se vařit a pít „nečeské“ typy piva. Začali jsme objevovat pivo nealkoholické, které se s tím předrevolučním, tzv. pitem, nedalo srovnat. Navrch se v pivovarech rodila marketingová oddělení hledající mezírku na trhu, jeden slogan střídal druhý.

Pod vlivem konkurence se také proměnila kvalita čepovaného piva, která v důsledku snižování nákladů zakolísala. „Jsem však šťasten, že řada pivovarů neslevila, ducha Postřižin zachovala, a přitom se nebála nových receptur a chutí,“ uzavírá emeritní sládek Koutek.