Blog #3: Už si vážím toho, co mám

12. 5. 2014

Ta žena nemá, jako jedna z mála na tomto skromném tržišti, přes hlavu ovázaný charakteristický selský šátek. Ba co víc, ona ani nemůže chodit. Namísto chodidel jí nohy končí jakýmisi pokroucenými pahýly. Sune se po prašné zemi pomocí rukou, až se dostane k pumpě a zažene několika doušky vody žízeň. Zdá se, že na invalidním vozíku nikdy neseděla, jak jsou její plazivé pohyby po zemi rutinní.

Mezi stánky se zeleninou, sýrem, kořením a prášky na praní postávají překupníci cigaret a nabízí krabičku v přepočtu za čtyři české pětky. Jsou mezi nimi i děti, jež tak zřejmě využívají volné soboty k vylepšení rodinného rozpočtu. Občas sem, do centra 40tisícového města, zavítá koňský povoz z venkova s nákladem dřevěných latí. Chaloupky v sousední dědince připomínají skanzen ve Strážnici nebo Rožnově. Až na to, že ve skanzenech se před domky neproducírují slepice. A všudypřítomní toulaví psi.

Může tohle být Evropa roku 2014? Ano. Přesvědčil jsem se o tom v minulých dnech, které jsem rekreačně strávil na rumunsko-ukrajinských hranicích. Možná, že zcestovalejší člověk by se nad něčím takovým vůbec nepodivil. Já jsem však zažil realitu balkánského vnitrozemí úplně poprvé, a bylo to hodnotné poznání.

Zdá se mi, že společnosti u nás v České republice by slušelo trochu více pokory a spokojenosti s tím, kde jsme. Vážit si věcí na první pohled samozřejmých, ale přesto celými generacemi tvrdě odpracovaných, se dnes prostě nenosí. Že je člověk zdravý, nají se, bydlí, žije v relativně uklizeném a fungujícím městě, může se v elementárních záležitostech spolehnout na pomoc státu, pokud je nejhůř.

Je to možná trošku proti duchovnímu konceptu našeho webu: Dbát na to, aby člověk za své peníze dostal kvalitu a nespokojil se jen s málem, jež některá restaurační zařízení u nás nabízejí. Při každém progresu je však nutné ocenit i pokroky včerejší a myslet na to, že lidé jinde na světě se mají mnohem hůře.

S pokorou si vážím možností, které mně můj život dává. Můžu zkoušet různé cesty, jak s životem naložit, kterou z nich se vydat. S pokorou přiznávám, že nejsem v řemesle dokonalý a nikdy nebudu. Maximálně se mohu článek po článku ve svém psaní zlepšovat. Nedávno mi jeden člověk, s nímž jsem vedl rozhovor, odepsal, že na autorizaci čeká neúměrně dlouho, a proto už si nadále nepřeje, abych naše povídání zveřejňoval. Ach jaká to svoboda na duši, že si dokážu přiznat – byla to má chyba a on měl absolutní právo vyvodit z mé nedokonalosti důsledky!

V Rumunsku jsem si uvědomil, jak se tady u nás máme dobře. Jo, makáme, a dostáváme za to zaplaceno. Jen si toho pak málo vážíme. Přitom největší radosti ze života jsou ty nejobyčejnější.