23. 2. 2014
Proč si na sebe vždycky nakládám objemnější porci úkolů, než by se mi líbilo? Asi proto, že se od novinářské přirozenosti snažím být u všeho. Primárně sypat články sem, v tuto chvíli na ještě nerozběhnutý web. Psát tiskové zprávy pro můj folklorní soubor do novin a obecního zpravodaje. Vykomunikovat (Bože, jak hrozné slovo! Protože je však neoddiskutovatelně používaným prvkem současné mluvy, má právo býti uvedeno) se zastupitelstvem dotaci na akustickou úpravu naší zkušebny. Psát texty pro další a další lidi po všech možných čertech. Žádné nabídce nelze odolat. Na takový kolotoč jsem ostatně zvyklý. Předchozích několik let strávených v redakci regionálního deníku se nedá nazvat klidnými.
Stala se mně nedávno v jednom brněnském nonstopu milá příhoda. Před odchodem na toaletu si tady musíte vyzvednout na baru klíček s masivním dřevěným přívěškem a odemčít si jím dveře od docela strašidelné chodby vedoucí k záchodům. Po vykonání potřeby jsem otevřel dveře, udělal dva kroky a spatřil před sebou o zeď opřený a po sobě se plazící mladý romský pár. Dívka na nic nečekala, okamžitě mně překvapenému vytrhla klíček z ruky a chvatně za oběma zabouchla.
Zatímco si to mládež rozdávala na WC, seděl jsem nad kvasnicovou dvanáctkou a přemítal nad prospěšností či škodlivostí impulzivního jednání. Je dobře, že jsem od Nového roku dal v novinách výpověď a místo jistoty se snažím uživit na vlastní triko, aniž bych si pořádně prostudoval, co znamená pojem „business plán“? Těm děckám to vyšlo, nezbývá než pevně věřit, že mně to vyjde taky.
Třídím si teď myšlenky natáhnutý na měkkém koženém gauči v brněnském Baru, který neexistuje. Po usednutí je červený kus nábytku z Chesterfieldu hodně studený, ale člověk ho pod sebou velice rychle zahřeje. O patro níže, v suterénní kanceláři, píšu už několik týdnů své články. Do monitoru mně hledí a nepřesnosti upravují majitelé baru Honza Vlachynský s Andrejem Vališem, mí dlouholetí kamarádi. Právě Honza mně loni na podzim po jednom životním nezdaru vnukl myšlenku, abych se přestěhoval do Brna a začal s kluky pracovat na projektu webového magazínu.
Slíbil jsem si, že si pořídím malý zápisníček a budu ho všude s sebou nosit. Ony ty ideje k člověku chodí, ne že ne. Jen je nenechat proplout děravou hlavou a zaznamenat. Vlastně bych si měl obstarat spoustu dalších věcí. Diktafon, který funguje na obě sluchátka. Vizitky. Více sebevědomí. A maminka do mě hustí, že už si po půl roce svobody musím najít přítelkyni. Pravda, spolužačky z gymplu mění jedna po druhé příjmení a to trochu znervózňuje. Chlapi jsou ale v tomhle většinou trochu zpoždění, ne?
Před chvilkou volali kluci od počítačů. Mají hotovou beta verzi webu, zítra ho nahrají na hostingový server a spustí neveřejný testovací provoz. Cloumá se mnou mix natěšení a nervozity. Snad příznivce kulturního pití nezklameme a nabídneme jim zajímavé počtení.
Astronomické jaro roku 2014 začalo 20. března, přesně v 17 hodin a 56 minut. Jen pár chvil poté, co své první internetové čtenáře přivítal webový magazín o kulturním pití ve střední Evropě – Nepiju břečky.
Pravidelný pohled do zákulisí tvorby magazínu NepijuBřečky.cz
Přicházíme s novým konceptem našeho webu. Chceme zdůraznit, kdo vlastně jsme.
