23. 5. 2017
Autor: Michael Lapčík
Slečno, odkud jste? S tou otázkou se v práci setkává neustále. Vlastně se jí na to ptá většina hostů, které obsluhuje. Když to jednu páteční směnu schválně počítala, dobrala se k číslu 17.
„Budu si muset na čelo vytetovat vlajku Kyrgyzstánu. Na pravou tvář slovo Kyrgyzstán v kyrgyzštině a na levou v angličtině,“ přemýšlí Aiza Shaiymkulova na první pohled nevážně. Humorné polohy jsou jí blízké, vždyť se směje skoro po celou dobu, co si povídáme.
Do dlažby Zelňáku se opírá slunce, sedíme proto v útlém stínu kašny Parnas a z plastové krabičky pojídáme jahody od stánkaře. Prostě jarní pohoda ve své plné síle.
Něco podobného se dá říct o Aize. Kroutí 14hodinové směny jako servírka v Baru, který neexistuje, studuje obecnou jazykovědu na Masarykově univerzitě, cestuje, věnuje se příteli, a ještě si pro sebe občas urve nějaké volno.
„Nemohla bych trávit tolik času v zaměstnání, kdybychom v baru nebyli tak skvělý kolektiv, nebo spíš široká rodina. Zároveň je zábavné plnit roztodivná přání hostů. Třeba přinést drink, který je zároveň sladkokyselý, hořký a ananasový. To je určitě lepší než otázka, jestli v Kyrgyzstánu jíme koně,“ hodnotí 21letá dívka.
Pět let po přelomu milénia v její rodné zemi vypukla Tulipánová revoluce. Kvůli společenské nestabilitě se rodina rozhodla ke stěhování z města Džalal-Abad do ruského Novosibirsku. Sibiřských mrazů si užila pouhé dvě sezony, aby ji čekal další přesun – tentokrát do kyrgyzské metropole Biškeku.
Bydlení v klidné čtvrti s dostupností rusko-kyrgyzské školy s rozšířenou výukou angličtiny poskytovaly naději k usazení a vedení spokojeného života, jenže idyla vydržela pouhé tři roky. Opět nastaly krvavé nepokoje, svržení prezidenta, a země se ocitla na pokraji občanské války.
Teenagerovské období tak Aiza strávila na Urale, v Jekatěrinburgu. Na základce měla nejlepší známky ze třídy a dost možná taky nejšílenější vlasy. Tmavě modré, oranžové, červené… Závěrečné vysvědčení oslavila tříbarevným žluto-červeno-modrým přelivem hlavy. Po maturitě zase od vedení místního gymnázia obdržela zlatou medaili za prospěch a úspěšnou účast na středoškolských olympiádách.
Po prvotních úvahách, zda vyrazit do Koreje tančit Gangnam style ve videoklipech zpěváka Psy, nebo se vydat na Kamčatku zachraňovat drozdy, si vytyčila nesnadný cíl – dostat se na nejprestižnější ruskou vysokou školu, Petrohradskou státní univerzitu. Studium sociologie jí v přijímačkách nakonec o pár bodů uteklo, a platit přes půl milionu rublů za semestr bylo pro rodinný rozpočet příliš.
Přemýšlela nad Francií, Německem, probírala se recenzemi a zkušenostmi evropských studentů s různými zeměmi a městy. A vybrala si Brno. „Četla jsem, že je tu hezké počasí a jedna z nejlepších škol na světě, Masarykova univerzita,“ přiznává.
Den po maturitní zkoušce si sbalila svetřík, čaj a sušenky, šla na jekatěrinburské hlavní nádraží a nasedla na vlak do Kazachstánu, kde působila nejbližší kyrgyzská ambasáda schopná vystavit jí vízum do Česka.
V srdci Evropy nyní žije dva a půl roku. A tvrdí, že zde není mnoho kulturních zvyklostí, které by obtížně přijímala. Snad jen smrkání.
„To mě neuvěřitelně překvapilo. Lidi tady všude smrkají na veřejnosti a vůbec jim to nepřijde divné! Já jsem se k tomu poprvé odhodlala v univerzitní knihovně. Byla zima, všichni tam seděli a smrkali, tak jsem se překonala a udělala to. Bylo to zvláštní,“ popisuje Aiza bezprostředně své první veřejné odhlenění, jak jinak než s intenzivním smíchem.
Mimochodem, díky vztahu se slovenským přítelem Jakubem mluví kouzelnou českoslovenštinou obohacenou o prvky ruštiny. Když po prvním roce pobytu skládala jazykové zkoušky, zahlásila prý před komisí „No tak teraz vám poviem, co jsem včera robila. Teda pardon, co jsem včera dělala.“
Na Moravě se teď chce nějakou dobu zdržet a dokončit jazykovědné studium. Brno je podle ní čistým, klidným městem plným dobrých lidí, ale zůstat tady celý život neplánuje.
„Přemýšlím nad Jihoafrickou republikou. Je tam teplo a s lingvistikou bych se mohla uplatnit. Četla jsem, že tam mají asi 1.200 jazyků a dialektů, které ještě nikdo podrobněji nezkoumal,“ poodhaluje jednu z variant, jak naložit s příštími dekádami svého života…
23 brněnských gastronomických podniků, 23 drinků. To je podoba nového koktejlového menu brněnského Baru, který neexistuje.
V našich podnicích přednedávnem znatelně přibylo barmanek. A to tak, že na některých směnách dokonce jejich počet převažuje mužské protějšky.
Nebývale svobodomyslná a inspirativní, taková byla 60. léta ve světové kinematografii i ve své podstatě vůbec.
