23. 6. 2015
Autor: Michael Lapčík
Přípitek první. „Na zdarovje!“
Zatímco Češi chodí tlachat typicky k několika oroseným kouskům chleba, jenž měl to štěstí stát se pivem, jejich slovanští bratři z široširé Rusi mají za společenský nápoj vodku. A pokud se zrovna v olivově zelených kombinézách nejezdí rekreovat na Ukrajinu, pořádají k tomu i poměrně opulentní večeře.
Vodka se totiž správně po východoslovansku nepije jen tak hala bala. Dříve než všichni zúčastnění pozvednou pohárek čiré tekutiny k ústům, pronese jeden z nich přípitek na konkrétní téma. Každou skleničku pak společnost zajídá připravenými pokrmy. Říká se jim zakuski. Neznamená to cukroví, ale jakési menší jednohubky, jak už pojmenování napovídá, na zakusování.
Podívejte se, jak taková ruská párty vypadá. Pro novináře ji nedávno v Praze uspořádala distributorská společnost Ultra Premium Brands zastoupená jejím marketingovým ředitelem Petrem Bezdíčkem. Po celý večer se pila vodka Ruský Standard a na palubu vltavského botelu Admiral dorazila i její globální ambasadorka, krásná usměvavá blondýna Taťána Petrakova.
Přípitek druhý. „Rád bych připil na skutečně jedinečný večer. Taťána za námi do Česka přijela úplně poprvé. Věřím, že při tomto sezení objevíme nový rozměr ruské kultury. Vše máme připraveno co nejlépe a dle ruských tradic.“
První slovo si bere hostitel Petr Bezdíček. Ten přátelské besedy s vodkou zažil na svých četných pracovních cestách do postsovětského prostoru – v Gruzii, Ázerbajdžánu, Arménii, na Ukrajině… Přípitky na ruský způsob se většinu vyznačují danými pravidly a někdy i frekvencí. Druhý zpravidla následuje velice brzo po tom prvním a třetí zase bývá na krásu žen. Potom už se nálada dosti uvolňuje.
„Existují jisté regionální rozdíly. Třeba Gruzínci ctí tradici obratných řečníků, anglicky bych je pojmenoval toast mastery. Ti mají přípitky opravdu dlouhé. Povídají klidně několik minut v kuse, ostatní poslouchají, a teprve potom si přiťuknou. Ruský styl je daleko rychlejší,“ vysvětluje Petr Bezdíček.
Kdosi ze starších ročníků zavzpomíná, že v socialistickém Československu byla nejpopulárnější ruskou vodkou Stolychnaya. Jakpak si asi nyní vede v Rusku? Překvapení – nijak. Vůbec tam na ni nenarazíte. Jde o výhradně exportní artikl, jenž se na domácím trhu nikdy nevyskytoval.
Ruský Standard, kterým si připíjíme, je ve své domovině „nejprodávanější prémiovou vodkou“. O „neprémiových“ se nebavíme, zaujme však informace, že celkový počet vodkových značek existujících v Rusku dosahuje dvou tisíc. Průměrný Rus pak za rok vypije přes 20 litrů vodky.
Popularita vodky v Česku se s tou ruskou nemůže porovnávat ani po několikanásobném zvětšení extra silnou lupou. Čechům prostě nedává smysl utrácet za poměrně málo charakteristické vodky mnohasetkorunové částky. Raději se poohlédnou po uzrálých rumech nebo whisky.
Argumenty mixologů, že vodka nedisponuje takovým chuťovým záběrem jako destiláty stařené v dřevěných sudech, jsou správné. „Při samostatném pití jedné vodky si její rozmanitost neuvědomíte. Ale při komparativní ochutnávce jsou jednotlivé nuance dobře postřehnutelné,“ tvrdí Petr Bezdíček.
Ambasadorka Taťána se jala úkolu naplnit další sérii pohárků, jejichž obsah nás utvrzuje v tom, že za alkohol a nejrůznější vědecké disciplíny jako historie či chemie jdou lidskými dějinami ruku v ruce. Ruský Standard má kořeny v dizertační práci tvůrce periodické tabulky prvků D. I. Mendělejeva nazvané O spojení lihu s vodou. Úspěšný vědec v ní představil ideální recept na výrobu vodky.
Jeho poznatky zformuloval v roce 1894 úřad cara Alexandra III. v normě pojmenované jako Ruský Standard. Klíčovou fází výrobního procesu je zde odpočinek destilátu před nalahvováním. Aby se na sebe částice vázaly v optimálním poměru, tedy ekvilibriu, pět molekul vody na jednu alkoholovou, musí vodka po filtraci ležet v klidu 48 hodin.
Přípitek třetí. „Na ekvilibrium. Na perfektně vybalancovanou vodku. Na náš balanc!“
Taťána Petrakova pro Ruský Standard pracuje posledních pět let. Že se bude vodce věnovat profesionálně, na to si však nikdy předtím nepomyslela. Pohybovala se v byznysu s potápěčským vybavením a zabývala se logistikou. Žila na Maltě, pak si v Londýně našla místo u distributora vína a burbonů. Odtud byl k vodce jen krůček. „Stále žiji v Británii ale hodně cestuji. Domů do Petrohradu se dostanu tak šestkrát do roka, když klienty provádím naší moderní palírnou a ukazuji jim město,“ vykládá.
Nechává při tom kolovat mobil s fotkami z olympiády v Soči, kde vedla firemní stánek. „O rozhovor projevila zájem i BBC. Připíjela jsem na zdarovje do kamery.“
Ze stolu mezitím zmizely talíře s kaviárem, jednohubkami a tatarákem. Je čas na hlavní chod, kuře Kyjev s bramborovou kaší. Moc dobrý kuřecí řízek v trojobalu vylepšený o bylinkovou náplň. „V Praze je problém najít dobrou ruskou restauraci. Zatím mám zkušenosti s nevalnou kvalitou prostředí i servisu. Asi o ně není zájem,“ podivuje se Petr Bezdíček.
Přípitek čtvrtý. „Na zdarovje. Na krásu žen a milou společnost, kterou nám vytváří. Bez vás by to tady bylo minimálně o polovinu horší.“
„Pasiba! To je opravdový muž!“
„Já už si myslel, že připijete na krásu našich žen a rychlost našich koní. Ale nesmí se to otočit.“
Debata se dostává do lingvistické roviny. „Mně se vždycky pletlo krasivaja a krasnaja. Jedno znamená hezké a druhé červené.“ Dozvídáme se také, že čeština je mnohem starším jazykem než ruština.
„Přečtěte si Puškina, tam je polovina slov českých, dnes se v ruštině vůbec nepoužívají. Třeba oči. Nebo prsa. Dneska jim říkají gruď. Ty máš krásnou gruď,“ oslňují se navzájem pražské novinářky svými znalostmi.
Přípitek pátý. „Na znovuobjevení. Během pěti minut jsme tady zjistili, že jsme si vlastně všichni hrozně blízko. Máme mnoho společného, a bylo by skvělé, kdyby si to jednotlivé národy uvědomovaly. Že mají víc společného než rozdílného a stavěly na tom.“
Rodinné tradice a archaické postupy se do současné výroby vodky v Rusku nepromítají. Na rozdíl třeba od skotské whisky. Starým způsobem, tedy kotlíkovou destilací, se vyrábí pouze jedna jediná vodka – Polugar. Za ostatními značkami ale žádný craft nehledejte. Charakteristický je co největší objem produkce. Každý chce využít bezbřehosti trhu s vodkou. I drobný podíl znamená v absolutních číslech kvanta. Jistě, na vesnici se vodka pálí v mnoha domech. Ale jen pro vlastní potřebu a o kvalitě se v tomto případě můžete jen dohadovat.
Číšníci před hosty staví poháry s ruským dezertem Pavlova pojmenovaném po primabaleríně Anně Pavlovové. Bílkový krém, šlehačka, ovoce. Překvapivě i ten slouží docela dobře jako zajídací médium vodky.
„Kdysi jsem měl v Bělorusku jednání, které zároveň bylo kulinářskou ochutnávkou. Odehrávalo se v sauně a běloruský country manažer Coca-Coly do ní přinesl domácí nakládané rajčata, papriky a okurky od maminky. Bylo to velice bezprostřední a přátelské. Na západě by se to nestalo,“ konstatuje Petr Bezdíček.
Zřejmě nikoho nepřekvapí fakt, že vodka a zpěv je velice funkční kombinací. V Rusku je populární kytara a písně národního barda Vladimíra Vysockého. „Lidé, kteří prošli službou v armádě, zase s oblibou zpívají vojenské písně o Afghánistánu a Čečensku. Pak ještě máme nějaké ty lidové a cikánské,“ přibližuje novinářům Taťána ruskou hudební kulturu.
Přípitek šestý. „Na darogu (cestu). Za nas. Na všechny, kteří zbyli kolem stolu. Ať máte pěkný večer a týden. Doufám, že budeme mít další příležitost se v budoucnu potkat.“
Po přiťuknutí a vypití obrátíte prázdnou štamprlku dnem vzhůru. Signál, že popíjení je pro dnešek u konce. Tak na cestu. Venku se pořádně rozpršelo a domů je daleko…
Martin Durek z Baru, který neexistuje vymyslel pro soutěž Elit art of Martini signature drink Essini. Chce vzdát hold Dicku Bradsellovi.
Vůbec nezáleží na tom, z čeho je vodka vyrobená. Stejně všechny chutnají stejně. Co je pravda a co fikce?
Americký publicista nespatřuje mezi vodkami různých značek vůbec žádné rozdíly. Vlastně jen jeden - tvorbu PR a marketingových oddělení.