Tetur: Taťka mě fackoval, aby mě dostal do vinohradu

6. 10. 2014

Tak toto je Chardonnay 2009 barrique, víno pro těžkou pohodu. „Hodí se k dobré knížce, muzice, filmu, tlustému doutníku… Prostě když do sebe člověk nechce hrnout větší množství, stačí mu přivonět, usrknout a otočit list. Takové víno na zábavu,“ uvádí jeden z nejvydařenějších vzorků dnešního odpoledne vinař Vladimír Tetur.

Jeho firma ve Velkých Bílovicích obhospodařuje na 12 hektarech 22 odrůd vína a ročně vyprodukuje na 30 vagonů

hroznů. Zatímco v moderně zařízené výrobní hale ochutnáváme, venku v celé své síle zuří vinobraní. Pro vinaře a jeho tým to slovo znamená práci od nevidím do nevidím. „Říkáme, že rok má jen deset měsíců. Ty zbývající dva vyplňuje vinobraní, což není žádný život. Většina z nás se ale na něj přes všechnu tu dřinu těší,“ tvrdí.

V tomto náročném období vinařství nelahvují, protože všechny pracovní síly vydávají svou energii ve vinici. Musí být tedy už předem nachystaný dostatek plných lahví, aby odběratelé měli možnost kdykoliv doplnit zásoby. Takže místnost, která běžně slouží jako degustační zóna, je nyní v režimu provozu provizorního skladiště.

Vladimír Tetur své vinařství rozjel na začátku 90. let, trh dobyl počáteční orientací na Muškát moravský a tehdy neznámý Irsai Oliver. Přestože se jeho rod chlubí bohatou vinařskou tradicí trvající po čtyři století, on sám tomu nepřikládá vůbec žádnou důležitost. „Mně osobně přece těch 400 roků nic nedalo. Taťka mě musel do mých dvaceti let fackovat, abych s ním šel do vinohradu. Takové historické odkazy považuji za zavádějící,“ osvětluje realitu.

Začínal v malém sklepě, postupem času ale dokázal v místní průmyslové zóně vybudovat ultra moderní vinařské prostory, jaké se vídají na západě. Vždyť také za poznáním často jezdil do Německa a Itálie. „Tam se drží několika zásad – aby se místo dobře udržovalo, mělo svou logiku a bylo bezbariérové. Když potom něco vyrobím, někam to položím a ono to tam čeká, dokud to neprodám. Odpadají přesuny čili peníze navíc. Kolikrát narazíte na drahou láhev, která neobsahuje nijak extra vymazlené víno. To jen režie na výrobu byly příliš vysoké,“ vysvětluje Vladimír Tetur.

Říká o sobě, že při vedení vinařství kombinuje modernistické a konzervativní postupy. Netouží po každoročním chrlení spousty novinek a přejmenovávání totožných výrobků. Zákazníci prý kvitují stálost. Když se třeba vrátí po několika letech a víno jim donese stejný skladník. „Vyrazili jsme jednou s partou vinařů na Sardinii. Hned po vylodění jsme zamířili do místní vinotéky, kde se nám věnoval jeden úžasný místní strýček. Byl excelentní a zůstali jsme tam díky němu opravdu dlouho. Po nějakém roce jsme tam natěšení vyrazili znovu, jenže už tam obsluhoval někdo jiný. Místo zůstalo, všechno ostatní ale už bylo k našemu zklamání jinak,“ připodobňuje historkou svou filozofii.

K východu z objektu procházíme kolem nasvícených vitrín s vystavenými lahvemi. Šlápnu při tom na kovový kryt kanálku ozdobený děrováním ve tvaru hroznu. Snoubení tradice s modernou podtrhuje tvrdý metal hrající z reprobeden po celém „sklepě“. Jako bychom ani nebyli na jihu Moravy. „Jsem krojový člověk, ale cimbálovku nebo dechovku mám rád pěkně z očí do očí, nikoliv reprodukovanou. Moderní vinařství, moderní muzika. Navíc při tomhle dokážu být za pár sekund na druhé straně provozu. Kdyby nám tady hrálo Hájku, háječku, tak u toho všichni zaspíme,“ dodává na rozloučenou s úsměvem.