Dnem i nocí ve 4pokojích. Zažít a přežít

24. 1. 2017

Autor: Michael Lapčík

Počátkem roku v Brně otevřel skoro-nonstop bar 4pokoje a zadání téhle reportáže bylo vražedné. Vydržet celou otevíračku od 7 ráno do 5 ráno následujícího dne. 22 hodin bez přestávky. A něco o tom napsat.

Uniknout očekáváním ze 4pokojů jsem před jejich otevřením nemohl, ani kdybych milionkrát chtěl. Zvláště když se kvůli stavebním průtahům už od konce října neustále posouval termín otevření a kusé informace o pomalém progresu kolem mě v barové kanceláři lítaly jak zrnka rozvířeného prachu.

Ráno v pátek 13. ledna proto nemůže být více vzrušující. Zvony nedalekého kostela dlouze odbíjejí sedmou hodinu, když se ve 4pokojích rozsvěcí první červený neon a já můžu vstoupit dovnitř.

Zážitková žurnalistika mi nikdy nebyla cizí. Let horkovzdušným balónem či větroněm, trénink s prvoligovými fotbalisty, fotografování rozestavěného kostela z klece jeřábu nebo třeba uběhnutí půlmaratonu… S dvaadvaceti hodinami strávenými v téměř-nonstop podniku bych se tedy měl popasovat se ctí.

Mohl bych v duchu novinových standardů napsat sérii odstavců o tom, co všechno jsem za tu dobu ochutnal a jak to bylo vynikající. Vejce benedikt na roastbeefu k snídani, boršč a tortillu s trhaným vepřovým na oběd, domácí telecí hot dog jako večeři. Švestkovo-bazalkové Bellini, Totálně ledový čaj, Skotské kafe, Pivní Collins a mraky dalších drinků, po kterých, když to přežene, se člověk dokáže zřídit jako carský oficír.

Všechno to bylo fakt dobré a všechno to taky najdete napsané v menu, pokud sem někdy zavítáte. Já ale chci upozornit na jiné věci. Třeba na tu nádhernou vůni čerstvě namleté kávy, kterou ucítíte od nedalekého mlýnku, jestliže se usadíte ke krajnímu barovému místu, hned u stěny. Jde zároveň o nejlepší prostor pro samotáře vhodný k poměrně nerušené práci. Mimochodem, filtrované kafe „Ein Berliner“ (Geboren in Brünn) od pražírny Rebelbean ve 4pokojích připravují z originální směsi tří arabik z Etiopie a Kolumbie.

Volné dopoledne se za barem dá příjemně prosedět ve společnosti novin a časopisů. V růžových stojáncích jich tu mají zastrkáno na tři desítky. K dispozici jsou nejznámější české deníky i čtenářské lahůdky, například jakýsi švýcarský magazín vycházející jednou za čtvrt roku v nákladu několika stovek kusů.

Fotografickou půlstranu o tom, kdo všechno přišel na narozeniny Ivana Langera (netušil jsem, že se taková paparazzi žurnalistika dnes ještě provozuje), trumfuje americký Cosmopolitan titulkem Have Sexier Sex. Kdo by nechtěl?

S přibývajícími hodinami strávenými se zadkem nalepeným v designové židli přicházím na to, že tím nejdůležitějším v baru nejsou noviny, ani drinky. Ba snad ani profesionalita personálu.  Jsou to lidi, onen sociální agregát, který se na daném místě z mnoha různých důvodů sejde, a dá tak vzniknout neopakovatelnému zážitku.

Přichází za mnou třeba kluci z úspěšného blogu European Coffee Trip. Vykládají o jejich předvánoční cestě do Tanzánie, kde se týden procházeli po kávovníkových plantážích. „Pěstování kávy se tam nejvíc blíží vinohradnictví. Kdyby tam s námi letěl nějaký moravský vinař, úplně by se v tom našel. Zajímavé bylo spatřit na jednom keři kávovníková zrna ve všech fázích. V květu, zelené, dozrávající i právě sklízené,“ vypráví s nadšením jeden z autorů blogu Aleš Pospíšil.

Podle něho je koncept podniku, kde nemají kávovar na espresso, v našich zeměpisných šířkách ojedinělý. Kromě brew barů pro nadšence s omezenou nabídkou se něco v tomhle smyslu podobného 4pokojům údajně nachází až v Budapešti.

„Wine up your life,“ zdraví mě s právě vymyšleným sloganem na rtech další z mých odpoledních přísedících, sommelier Martin Procházka, který si sem odskočil na domácí termix s buchtou. Bývalý obchoďák jednoho velkého moravského vinařství, nyní odborník na volné noze, je chodící encyklopedií všech myslitelných zajímavostí vztahujících se k tomuto ušlechtilému nápoji. „Včera jsem ve městě obcházel nějaké vinotéky, ale všude bylo mrtvo. Přitom jsem měl chuť na večírek,“ konstatuje smutně.

Při pokusu o strávení téměř celého dne v baru musí člověk počítat s přicházejícími a prohlubujícími se krizemi. Jednu takovou po osmé hodině večerní odežene neznámý muž objednávající mně Fritz-Kolu. Prý se na facebooku dozvěděl o mé akci a byl zvědavý, jestli tady ještě budu. Jako doprovod s sebou tenhle Severočech má bořetickou vinařku Zuzku Bukovskou. To je další milý důvod k zajímavé diskuzi, na jejímž konci se už omlouvám za nepříliš čerstvý přednes.

Čiré denní světlo prostupující celým patrem ostatně již před pár hodinami nahradila jakási barevná, žluto-růžová tma. Za pracovní deskou vytváří barmansko-taneční kreace Lukáš Látal. Dřevěného motýlka z Baru, který neexistuje vyměnil za ležérní 4pokojový šedý trikot a vypadá spokojeně. „Tahle poloha je pro mě přirozenější než Bar nebo Panda,“ přiznává.

Vzpomínám si, jak před pár měsíci v barové kanceláři chodil mezi po zemi poházenými výkresy představujícími budoucí bar a plánoval, kam umístí který spotřebič, aby zajistil co nejlepší ergonomii práce. Dnes stojí za několika druhy dřev vykládanou barovou deskou a užívá si to.

Zhruba ve dvě hodiny se prostor začíná genderově ohýbat. Zatímco doposud v mém okolí převažovala dámská společnost, nyní kolem mě sedí popíjející chlapi. Jeden z nich se domnívá, že po Baru, který neexistuje, Super Panda Circusu a 4pokojích má být dalším podnikem k otevření gay bar někde ve Španělsku.

Ne, není to pravda. Ne tak docela.

Celý nonstop experiment by býval skončil v naprosté počestnosti, kdyby před čtvrtou hodinou na místo nedorazila skupinka škodolibých barmanů s cílem vyřadit mě do zavíračky ze hry. To se jim skrze několik pálenkových rund daří až po kýžené páté. Čas, prostor a světlo neonů se slévají v post-apokalyptickou veličinu. V baru se zhmotňuje heslo „Bůh je ráno“, které zdobí jednu posprejovanou garáž mezi Bystrcí a Pisárkami.

A sobota už nestojí za řeč.