19. 4. 2017
Autor: Jan Vodička, Michael Lapčík
Když jsem před lety v Baru, který neexistuje začínal, lítali jsme jednou za čtyři, pět měsíců do Londýna udržovat si přehled o světové scéně. Vždyť to není tak daleko a z Brna se tam letadlem dostanete přímou linkou.
Moje poslední pauza trvala asi rok a půl, takže naší dubnové výpravy jsem se nemohl dočkat. Za tak dlouhou dobu v jedné z globálních koktejlových metropolí samozřejmě vznikla spousta nových podniků, bylo tedy dopředu jasné, že z nabitého itineráře vybereme jen ty nejlákavější položky.
Pětice kolegů z baru a jeden jejich věrný štamgast se tak po nedlouhém odpoledním letu rychle ubytovává, aby se stíhala přesunout do Dukes, kde má na devátou hodinu večerní domluvenou rezervaci.
Dukes je pětihvězdičkový hotel s barem, kde v padesátých letech špion a novinář Ian Fleming vymyslel bondovské Vesper Martini. Já tady vždy zahajuji svou londýnskou tour drinkem Dukes Martini, které zde v osmdesátých letech dovedl k dokonalosti barman Salvatore Calabrese a od té doby jej připravují stále stejně.
Po miniaturním podniku jezdí barman s vozíčkem a servíruje Martini hostům přímo pod nosem. Ledově vymraženou skleničku políbí několika kapkami vermutu, zakrouží, a vylije je na koberec. Pak ji vrchovatě naplní vlastním housovým ginem o teplotě minus dvacet stupňů. Takto ledový destilát teče pomaličku podobajíc se hustému oleji. Dílo završí kůra bio citronu velikého jako chlapská pěst původem z italského pobřeží Amalfi.
Komorní útulné prostředí s hlubokými křesly svádí k delšímu posezení, osobně však doporučuji pouze jeden rozjezdový drink. Ten druhý už je jako bodnutí kudlou do srdce. Hluboce zmrazený gin se pije stejně příjemně jako minerálka a tělo vám tak nějak zapomene signalizovat, že jste právě zkonzumovali deci tvrdého alkoholu.
Po večerní lekci klasiky si to míříme do čínské čtvrti – China Townu – kde se nachází Experimental Cocktail Club. Jde o dílo party lidí, kteří otevírají podniky jak na běžícím pásu nejen v Londýně, ale i v Paříži. Najdete jej za docela obyčejnými speakeasy dveřmi vedle stánku s gyrosem.
Pozitivem je, že jsme se sem v pozdním středečním večeru dostali ve větším počtu šesti lidí, nic vyloženě uchvacujícího se však nekoná. Hlučná klubová atmosféra, špinavé sklenice, průměrný servis, lehce nadprůměrné drinky. Na centrum Londýna bych čekal víc, i když před pěti lety by to jistě byla pecka. Na předpůlnoční nedegustační pokec to ovšem stačí.
Cestou domů si vzpomínáme na jednu z aktuálních brněnských kauz. To když se vezeme bezproblémově fungujícím Uberem, který nám přistavuje auto pro šest osob asi minutu po přivolání v aplikaci. Účet je ve srovnání s taxi zlomkový.
Druhý den pobytu zahajujeme prohlídkou britského parlamentu. Díky jednomu administrativnímu kontaktu si prohlížíme turisticky nepřístupné House of Lords i House of Commons a usedáme k obědu v parlamentní restauraci. Krkovička se šťouchaným bramborem v centru Londýna za čtyři libry – to jen tak na okraj, až zase budeme nadávat na poměry panující v českých luzích a hájích.
S vepřovou flákotou v žaludku se vydáváme přes Temži na její jižní břeh, kde stojí hotel Mondrian a v něm bar Dandelyan, jehož otcem je velká persona dnešní nápojové gastronomie, Ryan Chetiyawardana. Uvítá vás nádherná nadčasovost. Už při vstupu do lobby se sami sebe ptáte, zdali jste se octli v ponorce, nebo ve vesmírné lodi. Ke druhé variantě se přikloníte poté, co kolem projde obsluha v oděvech ne nepodobným těm ze Star Treku.
Samoúčelné pozlátko? Nikoliv. Nápojové menu je krásné a naprosto funkční. Obrázek květiny na jeho obalu dává odtušit, jaké bude ústřední téma zdejších koktejlů, které jsou designově čisté a chuťově vybalancované. Ve většině z nich je skutečně přítomna nějaká květinová ingredience, která se projevuje v lehkém aromatu. Všímáme si zajímavých surovin jako jsou meruňková jádra nebo konfitovaná granátová jablka. Já si pochutnávám na super domácím plechovkovém pivku s maracujou a skrze velká francouzská okna si užívám výhled na řeku s promenádou.
Dojem z lahodných drinků a zeleno-zlatého interiéru ve stylu art deco umocňuje perfektní obsluha. Personál se nás vyptává, na jak dlouho jsme přijeli a jestli nechceme poradit, kam dál. A když se Klárka odebere na toaletu, její téměř dopitý drink automaticky mizí v mrazáku za barem, aby jej při příchodu měla co nejstudenější.
Jestli se někdy přestěhuju do Londýna, tak mi tady zřiďte štamgastskou židličku!
Skromná lekce angličtiny pro biology: lelkovi v Británii říkají nightjar, žluvě pak oriole. Oba to navíc jsou sesterské londýnské bary řadící se ke špičce oboru, což naše návštěva Oriole potvrzuje.
Cesta k němu vede areálem bývalých obřích jatek. Kolem jezdí dodávky a ve skladišti visí na hácích kusy masa. Bar se nachází v temném suterénu a jeho interiér je inspirován cestováním kolem světa. Ve vitrínách můžete na výstavce obdivovat divošské masky a vázy, koktejlové menu se dělí na Starý svět, Nový svět a Asii.
Profesionály z oboru zaujme unikátně řešené zábaří, které se skládá ze dvou pracovních řad za sebou. Slovo barback zde tak dostává pravý smysl, neboť ten působí právě v druhé lajně za barmanem a díky tomu si nepřekážejí. Krásně organizovaný systém.
Servis drinků mají v Oriole možná ještě lehce propracovanější než ve vyhlášeném Nightjaru, určitě lepší a zajímavější jsou však samotné chutě. Za všechny poutavé servisy vzpomeňme sushi z melounu a feta sýru podávané k drinku z japonské whisky.
Další zastávkou je Gibson, někdejší typický rohový pub přestavěný na koktejlový bar. Třeba z pivního sklepa se stala přípravna drinků, takže pokud mají v Oriole barbacka za barmanem, tady se nachází pod ním. Lístek nabízí mezi 30 a 40 signaturními nápoji s originálním servisem, zásoby nejrůznějších propriet tedy musejí být obrovské.
Na servisu si v Gibsonu umějí vyhrát. Led v mém banánovém Daiquiri se ukrývá pod obalem z kokosového vosku, který se pomalu odlupuje. Vše je zasypané drceným banánovým listem a k tomu ještě dostanete sušený banán posypaný kořením. Ozdobu na skleničce drží čokoláda, což vede k výbuchům smíchu poté, co se někdo zapovídá, lapne v šeru sklenici a schytá Černého Petra.
Příjemným osvěžením je schůzka s Alexem Kratěnou, jenž v britské metropoli chystá svůj nový bezkonceptuální bar. Na závěr večera nám doporučuje Swift ve čtvrti Soho.
Dříve na jeho místě býval LAB – London Academy Bartenders, kde například vymysleli v našem baru velice oblíbené Pornstar Martini (vanilková vodka, vanilkový sirup, maracujový likér, maracujové pyré, sklenička sektu). Dorazit se nám sem podařilo jen na závěrečnou rundu a opravdu krátkou návštěvu.
Další Alexinovy tipy leží příliš daleko, ve čtvrti Shoreditch, jakémsi alternativním centru města ležícím trochu bokem. Jsou to barové novinky Untitled od Toniho Conigliariho, Free Sheets a Scout.
Alespoň máme důvod se sem zase brzy vrátit.
Originalita sama. V Česku jste zřejmě v žádném podobném baru ještě nebyli. Tento týden otevírá Super Panda Circus.
Před pár dny otevřela mezi barmany nejočekávanější letošní novinka - bar L'Fleur, jehož autorem je osobnost českého barmanství Miloš Danihelka.
Co s duší člověka udělá 22 hodin strávených ve skoro nonstopu? Testovali jsme to v našem novém brněnském podniku 4pokoje.
