Mýtus o thujonu aneb proč se nebát absinthu

11. 6. 2014

Hrozba pro zdraví konzumenta a celou lidskou společnost, nebo jen nafouknutá skandální bublina? Spíše to druhé. Absinth se v průběhu věků těšil velké oblibě, aby byl následně dehonestován a zakázán. Dnes opět zažívá vzkříšení.

Foto: Flickr/Aleš Houdek

Historie destilátu s kontroverzní pověstí sahá do roku 1792, kdy jej ve Švýcarsku poprvé vypálili a poté nabízeli jako žaludeční léčivý elixír. Smaragdově zelenou barvu získal díky vysoké koncentraci chlorofylu z použitých bylinek. „V 19. století si ale lidé začali peprným nápojem léčit více bolesti na duši než v břiše,“ glosuje rozmach absinthu americký magazín Wired.

Baudelaire, Rimbaud, van Gogh, Picasso… Nejen ti, ale celé zástupy bohémských malířů, spisovatelů a dalších umělců propadli kouzlu „Zelené víly“, jak se absinthu přezdívá. „Je snad nějaký rozdíl mezi sklenkou absinthu a západem slunce?“ ptal se třeba Oscar Wilde. O přísun silného pitiva nejen do pařížských kaváren se tehdy nejvíce starala vyhlášená likérka Pernod. Pijákům imponovala do té doby nevídaná barva i chuť. Ve Francii se na konci 19. století absinth stal alkoholickým nápojem číslo jedna, když se zvyšující se produkcí klesala jeho cena, díky čemuž byl dostupný všem společenským vrstvám.

Ve vinařské Francii něco takového nemohlo zůstat bez odezvy. Zvláště, když ve vinicích řádil parazit mšička révokaz. Brouk nepěkného vzhledu ruinoval vinařský průmysl, jehož zástupci se začali bouřit. „Vyvztekali se na absinthu. Kolem nápoje se vytvořila aura škodlivosti. Údajně způsoboval nemoc zvanou absinthismus, která končila šílenstvím konzumenta,“ říká brněnský barman Tomáš Miška.

Mělo se za to, a dobové výzkumy domněnku směle potvrzovaly, že za absinthovým šílenstvím v podobě záchvatů a halucinací stojí látka v destilátu obsažená – thujon. Jenže ten je ve skutečnosti v těchto koncentracích naprosto neškodný. Za vedlejší účinky spíše mohla modrá skalice, jíž se v době neexistence dnešních „éček“ levnější varianty nápoje dobarvovaly.

Posledním hřebíčkem do absinthové rakve byl čin švýcarského sedláka Jeana Lanfraye. Ten 28. srpna 1905 zastřelil svou těhotnou ženu a dvě dcery. Vyšetřovatelé zjistili, že si k snídani inkriminovaného dne dal dvě sklenice absinthu. Pak do večera pokračoval dalšími sedmi skleničkami vína, šesti skleničkami koňaku a kávou s brandy, jenže to už nikoho nezajímalo. Petiční akce proti absinthu jako šiřiteli zla odstartovala a absinth byl v roce 1907 ve Švýcarsku zakázán. O pět let později následovaly USA, Francie se přidala v roce 1915.

Palírna Pernod přesunula svou výrobu absinthu z Francie do Španělska, jehož se zákaz netýkal. Jenže Zelená víla ztrácela na popularitě a proto tam v 60. letech její produkce úplně skončila. Ve Francii ji nahradil anýzový pastis, na rozdíl od absinthu ochuzený o thujon. Jeho věhlasu však nikdy nedosáhl.

Ještě v roce 1989 americký biochemik Wilfried Arnold ve výsledcích svého výzkumu konstatoval, že van Goghovo šílené řezání ucha způsobilo nadměrné množství thujonu v tehdejším absinthu. Neměl sice k dispozici vzorek originálního destilátu, vypočítal však, že v něm thujon mohl být obsažen v množství 250 miligramů na litr. To označil za zdraví škodlivé.

Nové pořádky nastolil až otec moderního absinthu Ted Breaux, jenž chtěl přijít tajemství thujonu v Zelené víle na kloub a konečně přijít s jasnou a uspokojivou odpovědí. Oproti předchozím výzkumníkům byl ve výhodě – dokázal si totiž sehnat láhev původního „před-zákazového“ absinthu.

„Tehdy, když byl k dostání originál, nebylo lidstvo vybaveno dostatečnými znalosti v oblasti analytické chemie. Když prováděl svůj výzkum Arnold, neměl zase k dispozici originální destilát. Já měl obojí,“ vysvětluje Breaux.

Odpovědi se dopátral jedné červnové noci roku 2000. A byl ohromený. Obsah thujonu ve starém absinthu určil na homeopatických pět miligramů v jednom litru. Tedy o řády níže, než tvrdily předchozí výzkumy. Další studie, tentokrát německá, v roce 2005 tyto závěry potvrdila. Vědci proto pravili, že absinth není nebezpečnější než jakýkoliv jiný destilát.

Výsledky bádání vedly ke zrušení téměř jedno století trvajícího zákazu. Švýcarsko Zelenou vílu opět povolilo v roce 2005, o dva roky později následovaly USA. Dnes je výroba a konzumace tohoto destilátu legální téměř na celém světě. Výjimkou je snad Republika Kongo.

V Československu, potažmo České republice, nebyl absinth nikdy zakázán. Naopak se zde rozvířily živé diskuze ohledně české absintové tradice a kvalitě specifického českého absintu, někdy nazývaného bohémským. O tom ale až příště…

Pokud vás téma zaujalo a chtěli byste ho prostudovat důsledněji, doporučujeme tento skvělý web.