O barmanovi, který neumí říct „sorry“

16. 9. 2014

Zašel jsem si před pár dny na zasloužené pivo po celodenním shonu do jednoho z non-stop barů, jak se tento podnik sám označuje. V pozdním večeru jsem roloval zpravodajskými články v mobilu, když dovnitř vešel jakýsi cizinec. Pomalu se rozhlížel, kam se usadí, a potom zamířil k obsluze.

„Sorry, do you speak English?“ zněla jeho jednoduchá otázka směrem k barovému pultu. To, co pak následovalo, mně upřímně zkazilo náladu na celý večer. Barman místo odpovědi jen nadzvedl obočí, nepatrně zavrtěl hlavou a bez jakéhokoliv dalšího zájmu pokračoval v umývání sklenic a čepování piva. Jeho zrak na potenciálním hostovi ulpěl sotva sekundu. Chlápek ještě chviličku nehnutě stál, a poté se samozřejmě otočil a odešel.

Pochopil bych tuhle scénu ve vesnické hospodě. Ne už tak v podniku, který rozhodně nepůsobí zaplivaným dojmem, nabízí piva světových značek i volné připojení k Wi-Fi a stojí v relativním centru druhého největšího města republiky.

Foto: Dreamstime/Freds

Vybavují se mi slova uznávaného gastronomického pedagoga Jiřího Bartoně staršího. „Barman se musí umět věnovat všem. Pokud se u pultu vybavuje s děvčetem, zatímco čtyři další hosté čekají na drink, nemůže si říkat barman a patří vyhodit,“ povídal mi nedávno pán, který za socialismu dřel po sedm měsíců japonštinu v zaměstnání i doma na toaletě, aby poté mohl reprezentovat československé hotelnictví jako obsluha na světové výstavě v Osace. Být svědkem něčeho takového, stěží to překousne.

Škoda, že tomuhle „barmanovi“ z nonstopu nestálo v životě za to se alespoň naučit jednu větu – „No, I am sorry.“ A potom se provinile usmát kvůli tomu, že v roce 2014 jako pracovník segmentu služeb ve střední Evropě neovládá byť i ty nejmizernější základy angličtiny.

Spropitné ode mě ten večer žádné nedostal. I am sorry.